Pět let poté

Nejdřív jsem o "September 11" vlastně ani nechtěla psát, přišlo mi to kýčovitý, patetický, ohraný atp. - ale co je to můj blog, kdo z nás je vždycky ukrutně originální a prostě f*ck you... Nechci rozbírat všechny ty konspirační teorie o tom, že to vlastně zorganizovala CIA a Izraelská tajná služba, ani všechny ty pseudoproroctví a "podivné shody okolností", vlastně to skoro vůbec nebude o dvojčatech, Pentagonu a letu 93.

V nějaké knížce (nebo filmu?) jsem četla, že každý Američan si pamatuje, co přesně dělal, když se dozvěděl, že byl zavražděn JFK. Moje babička sice nebyla Američanka, ale prý (podle vyprávění mé matky) si ještě dlouho dokázala vybavit moment, když to oznámili v televizi. A něco podobného mám já (jako asi všichni) s 11. zářím.

Dodnes vím, že byl celkem pošmourný den, že jsme jely se ségrou ze školy společně, a že jsme stály u radiátoru (takže už jsme topili) a dívaly se na nějaký asi celkem stupidní seriál na Nově. Musel se mi dost líbit, protože mě vytočilo oznámení "za okamžik uvedeme mimořádné zpravodajství". Taky si vybavuju tu drobnou blondýnku, která je uváděla a ten šok - jak může letadlo v době počítačů nabourat do mrakodrapu?! No tak jo, je to opravdu tragédie, ale seriál pokračoval... O reklamě jsme si pustily ČT2, kde běželo vysílání CNN - šla jsem si pro čaj, když jsem úplně na okraji zorného pole zahlédla to druhé letadlo. Tenhle moment mi utkvěl v hlavě jak vypálený...

Pak už jsme jen fascinovaně sledovaly záběry v televizi, postupně se přidali mamka a brácha. Pamatuju si, jak jsem seděla na opěradle křesla (máma to nesnáší) a brácha nahlas uvažoval o tom, kolik lidí může být na palubě takového letadla. Když přijel táta, tak napochodoval do obýváku s tím, že co je to za blbost v rádiu o nějakých dvojčatech... vybavuju si větu "No do prdele...", když viděl obrazovku. Poslední výraznou vzpomínku na ten den mám, když se zřítila jižní věž. To jsem se projevila jako naprostý optimista se svou otázkou "Tati, ale stihli to evakuovat, že jo?" Teď po letech a všem co dnes vím, to bylo hodně směšné...

Když to tak vezmu, tak to bylo výborné rodinné odpoledne - nikdo se nehádal, společně jsme koukali na telku, povídali si, přesto z toho mám vždycky stísněně melancholický pocit...

Je to pět let a taková kulatá suma mě nutí přemýšlet o tom, co se změnilo. Zrovna dneska mám pocit, že nic moc:

- snad jen, že na ty práva jsem se teda dostala

- ale z fotek zjišťuju, že jsem se vrátila k ofině, jen mám světlejší vlasy

- do džín z toho dne se ještě narvu - nosím je podoma

- tehdy jsem za sebou měla meganabité léto a pocit, že už by možná zase chtělo se zklidnit, a že by bylo fajn, kdyby mě někdo sem tam obejmul; a dneska jsem na tom úplně stejně...

- tehdy jsem se pár dní na to seznámila s Holubem; dneska doufám, že historie se v tomhle opakovat nebude... Držím nám palce, T! A těším se, strašně...:)