První post 009

A je tu nový rok. To číslo 2009 vypadá dost zvláštně, tak nějak se mi zdá méně estetické než 2008, ta 9 je taková nevyvážená... Hihi, to jsou úvahy, zvlášť když je to jen jedno z mnoha čísel - třeba Židé mají rok 5769 (pokud se nepletu).
Zjistila jsem, že tento rok bude prvním v mém životě, kdy je všechno otevřené. Žádný předem definovaný plán, překážka ke zdolání jako maturita, zkouška z obchodu, zkouška z mezinárodního práva, státnice... Prostě volný prostor před námi. Což mi moc nevyhovuje, já jsem založením organizovalka plánovací a když nemám "shůry dané" mety, musím si je stanovit sama...
Diář se tak začíná plnit, zatím jen drobnostmi - tu maturitní ples bráchy se ségrou, tu máminy kulatiny, tu akce Bosna (další poznávačka Balkánu), školení, zubařka (chjóoo to zas bude - pobolívají mě rovnou 2 zuby) a ortodontka...
Ortodontka je moje osobní velké téma tohoto roku (sice jsem se rozhodla už v červnu, ale objednací lhůty jsou dlouhé). Nechám si srovnat své tesáky :) No radost z toho úplně nemám, ale myslím, že když už o tom tak dlouho přemýšlím, stejně bych se k tomu odhodlala tak jako tak - proto je lepší teď než ještě později. Na to konto se skoro samo rozhodlo o osudu mého stavebního spoření - rovnátka stojí asi 20 tisíc, což je pro můj běžný účet smrtící výdaj, takže se za ta léta uškudlené peníze budou hodit. A když budu u toho utrácení (a trochu jako náplast na tu železnou držku ;) ), tak si konečně koupím kvalitní matraci - pérák z Ikey už pěkně tlačí...

PIN

Jsem povahy rozhazovačné, utrácet mi jde výborně. Šetření mi zatím moc nešlo. Když jsem se definitivně odstřihla od rodinného hnízda a rodičovy peněženky, přinutila jsem se ke změně - zatím spíš kosmetické, ale nemůžete po mě chtít zázraky. V osvícené chvíli jsem si v září založila "záložní účet", kam jsem vždycky po výplatě přesunula pár penízků - cíl: ušušnit peníze na narozeninový dárek pro pana T a třeba i něco navíc.
Využila jsem bezpoplatkového účtu banky M. Celý proces zřizování byla brnkačka - podala žádost, přečetla podmínky (přečíst musíš, podepsat můžeš), podepsala, aktivovala, nastavila hesla a PINy... Platební kartu od účtu jsem pro jistotu založila kamsi, aby mne od šetřících úmyslů neodvedla první slušivá červená kabelka...

Ve čtvrtek jsem dostala avízo, že dárek je na cestě. Z radosti, že se to stihlo před dnem D, jsem se jala zjišťovat, jak je na tom stav "záložního účtu". Kliknout na "Přihlášení", zadat zapsané identifikační číslo a vyťukat heslo. Tady nastala netušená zrada. Hesla a PINy jsem si na radu systému nezapsala, bohužel ani nezapamatovala. Respektive - já tuším jaké heslo jsem zvolila, na základě čeho jsem ho vytvořila, ale 3 pokusy o jeho přesné znění jsou zoufale málo! Elektronický přístup k účtu jsem tedy zablokovala! Co teď! No nic, odblokuju přes telefon...
Opět problém, jaké mám kurňa heslo na mobilní přístup k účtu?! Bohužel jsem to nerozluštila ani na 3 pokusy. Čestně přiznávám, že vůbec netuším, že jsem nějaké mobilní heslo zadávala...

Vyřešil to lehce trapný telefonní hovor s pracovníky call centra. Pámbůh mě miloval, že jsem nedělala blbosti, když jsem zadávala záchranné identifikační údaje jako "rodné příjmení matky", díky tomu jsem se proodpovídala až k možnosti změnit nejprve mobilní heslo a pak úspěšně i heslo pro internetový přístup... Uf! Nová hesla jsem si zapsala a uložila - do doby, než se stanou rutinnou, kašlu na bezpčenostní doporučení...

Další drama už se nekonalo - platební kartu jsem našla, peníze vybrala - jistě i díky tomu chytře zvolenému PINu (zadala jsem stejný, který mi byl kdysi direktivně určen bankou k "denní" platební kartě).

Poučení: Příliš demokracie v bankovním sektoru ti škodí ;)

Tour de Znojmo

Dneska ve vlaku cestou ze služebky, jsem si v hlavě skládala post na téma "Služební cesta do Znojma, aneb blondýnka za volantem stařičkého Punta"a těšila se, jak se u jeho psaní vyblbnu. Po novinkách z jednoho nemocničního pokoje nejsem úplně v náladě na rozverný post, ale pokusím se.

Čtvrtek - je třeba zajet do Znojma, kouknout co je ve spise. Můžu si vybrat - kodrcat se busem, nebo jet služebním autem. Po vnitřním boji s vlastním srabáctvím jsem se odhodlala k cestě autem - nemůžu přeci jezdit po jen známých cestách ve východních Čechách a vyhýbat se velkým městům.

Pátek - klíčky mi byly svěřeny se slovy "uvědom si, že to auto má plnou nádrž, takže jeho hodnota je celých jeden tisíc ká - čé". Hlavou mi běžely i průpovídky z července "kdybys ho zrušila, budeme ti všichni vděčni - konečně by nebylo zbytí a muselo se koupit nové"...

Centrum Brna - vyvětrat, srovnat zrcátka, marně se pokusit zvednou opěradlo sedadla. Po nastartování na mě čekal úkol, který se později stal stěžejním - zařadit jedničku. S vypětím sil a použitím obou rukou jsem ji tam nacpala - později jsem tak úspěšná nebyla, takže chudák punťák trpěl rozjezdy na trojku, protože dvojka byla stejně zakletá...

Vídeňská - s autem jsem se sžila, dokonce jsem zjistila, kde se pouští rádio a že ty občasný rány vzadu nebudou nic závažného, ale v kufru zřejmě cestují nějaké petky.

Na půl cesty do Znojma - kolona pomalu se šinoucí do kopce. Projela jsem ji s hrůzou v očích a za zběsilého mumlání "jeď, vole, jeď... nenene, nebrzdi... dop*dele, nebrzdi, já tam tu jedničku nedám a už se nerozjedu... jeď, vole, jeď...". Nevím, jestli nějaká vyšší síla slyší na "vole", ale řidič kamionu přede mnou mě vyslyšel a jako zázrakem, když už autíčko pod dvojkou kolabovalo, se rozjel... Super!

Znojmo - hurá, po hodině cesty se blížím k cíli. Nakonec to bylo ještě náročné - pokyny z internetového plánovače cest mě totiž k soudu nenavedly (z kruháče se vždy vyjíždí odbočením doprava, tak jsem myslela, že pokyn "na KO doprava" znamená vyjet z KO na prvním výjezdu - omyl). Nakonec jsem vsadila na ochotu města znalých domorodců. Znojemáky musím pochválit - bez problému poradili, perfektně vysvětlili cestu a měli i trpělivost, když mi auto chcíplo v křižovatce (njn, rozjezdy na trojku...).

Cesta zpět byla bez problémů, v Brně na Vídeňské jsem to trochu povorala, ale křižovatky mezi Vaňkovkou a BVV mám dost v hlavě, takže jsem se zase rychle chytla a úspěšně dojela až před kancelář.

Já vím, že taková cesta je vlastně banalita... Ale já v posledním roce za volantem moc neseděla, a když tak to bylo popojíždění mezi rodnou vískou a rodným městem, + podobnou trasu jsem jela za svou řidičskou karieru asi jen 3krát. Takže proto ta lehce dětinská radost ;)

Šaty taneční a maturitní

Opady už jsou opravené od pátku. Od té doby peru, suším, žehlím, peru, suším... Konečně jsem se dostala ke dnu našich 2 obrovských igelitek, ve kterých jsme nashromáždili oblečení za bezodpadovou éru. Zbývají trička pana T s barevným tělem a bílýma rukáváma, do kterých se mi už asi 2 měsíce nechce. Tahle móda je tak nepraktická! Přemýšlím o tom, že když je pan T tak dlouho nepostrádal... Hihihi... Jen jestli to nebylo tím, že bylo léto a dlouhé rukávy se nenosily :(.
Novinka, ze které mám největší radost - začaly taneční kurzy! A my jsme do jednoho z čtvrtečních kurzů přihlášení! Po první lekci umíme základní krok walzu, jive a blues. Já už absolvovala dvoje a půl pokračovací lekce, takže umím spoustu dalších tanců, kroků, otoček a promenád... Takže při tom "posunování vagonů" okolo sálu lehce trpím. Ale úžasný výraz pana T, když odtančí celé kolo a získá v tom kroku jistotu, a vědomí, že je to investice do budocího víření sálem, mě motivuje... Tož vydržet. V lednu už budem na maturiťáku bráchy se ségrou vířit...
Ápropos - ségra s bráchou budou maturovat, takže se chystá maturitní ples. Což s sebou přínáší rodinné drama na téma "maturitní šaty". Pro nekonfekčnost postavy žen z našeho rodu si je necháváme šít. Ségra se zamilovala do krásného modelu od jedné české návrhářky - jen je trochu náročný na vymyšlení střihu a sehnání materiálu... Navíc chce sestra hnědé - jako originál! Po 4 výstupech v různých obchodech s látkami jsem z toho byly všechny na prášky - ségra slzy v očích, máma nástup migrény a já se strašně těšila do Brna... V Brně nás od dcerovraždy zachránil jeden hnědý šifon v množstvím větším než 5m, který jsem objevila na Běhounské. Teď už to jen spíchnout. Dopředu lituju švadlenu, na kterou se teď to celé drama přesouvá...

Odpad

Poslední dny prožíváme v lehce spartánském duchu. Jak symbolické potom, co mi v pondělí přišel mail, že se opět chystá "Balkán-tour" - tzn. stan, spacák, hory, 5 dní bez sprchy. Tentokrát je cílem Bosna a Hercegovina. Jela bych, uvidíme...
Ale zpět k přítomnosti: Ve sklepě domu, kde je naše milované 1+1, se při opravách odpadu propadly trubky a s nimi kus zeminy. Dle majitelů domu máme maximálně omezit veškeré činnosti spojené s vypouštěním tekutého odpadu, pokud možno ho vylívat do kanálku na dvorku, a na dvorku svítí toi-toika. Už to trvá 4 dny. Leze mi to na nervy, ne to omezení s tím spojené, ale ten přístup k tomu.
Opravy začínají od půl 9, ale spíš později, končí se maximálně o půl 3. O víkendu nepracujeme vůbec... To by mě zajímalo, kdo přehazuje peníze vidlema, že nemusí vyjít vstříct zákazníkovi... Chápu, že to nebude ze dne na den, ale snad nějaké základní řešení by být už mohlo.
Co mě však rozčiluje víc je přístup ostatních nájemníků. Prostě na to omezení kašlou. Bydlíme v přízemí, okna vedou na cestu vedoucí na dvorek - že bych pozorovala nějaký větší pohyb než normálně? Ani omylem! Chápu, že je nepříjemný jít na wc a muset se obout, vzít si bundu a sejít 2 patra, ale vědět, že si jinak pod sebe s prominutím se*u? Chjo!
Je obecně docela zajímavý pozorovat, jak se lidi chovají k odpadu. Bydlíme na náměstíčku, v jednom z jeho rohů stojí kontejnery na třídění. Jedna ulice je evidentně ignoruje - z popelnic pravidleně čouhají pet-flašky, nebo papírové krabice. Přitom stačí ujít asi 20 metrů... Nerozumím.
My třídíme. S vytříděným odpadem chodím já, pan T setrvává ve svém ekologickém cítění ve fázi "když to zorganizuješ, tak já to tam budu házet, ale nesmí to být práce navíc". Včera se však překonal - šli jsme do Brněnky mimo jiné vrátit lahve, cestou zjistil, že jedna je nevratná. Aktivně došel ke kontejnerům, já mu ještě ukazovala na ten pravý - na barevné. Se suverením výrazem a slovy "vim ne", ji vhodil do zeleného kontejneru na bílé sklo. O fous ;)
Teď musím zjistit, jak je to s elektroodpadem v Brně. Skonal nám toastovač...

... po dlouhé době

Nedá se nic dělat, je to tak nebyla jsem tu dlooooooouho. Dneska ráno jsem jela do práce s tím, že bych mohla, že je chuť...
Život běží, mám pocit, že se občas jen tak vezu... Ne každý den je posvícení a děje se něco převratného, ne?
V práci přibývá spousta věcí, je to zajímavé, ale občas se to na člověka valí...
A tak mě moc potěšil víkend. V sobotu jsem vstala v sedm hodin, uklidila kuchyň, sbalila si věci, uvařila kafe, abych vzbudila pana T... Lehce po osmé jsme vyráželi na nádraží, cestou na České koupili burčáček, na oběd už jsme byli v Čechách (v mé rodné vsi) a ve dvě už jsme bloumali lesem. Pan T chtěl na houby, tak jsme šli... Asi potřetí v životě (já snad ani na houbách víckrát nebyla) jsem našla jedlou houbu - dokonce hřib pravý s kloboukem jako moje pěst (a pak dokonce několik dalších)... Ve výsledku jich moc nebylo, asi půlka košíku a pak smaženice pro 4 lidi, ale ta procházka lesem - ticho, občas ptáci, praskot větviček pod nohama, klid... Krásný teplý podzimní den.
Taky jsem asi po 2 letech přišla na to, jak mi pan T říká - myslím jménem, ne přezdívkou ("zlati, miláčku, beruško, princezno...") "Ivo" zaznělo hezky zněle, když jsem se mu ztratila z dohledu a moje červená mikina neprosvítala mlázím... Pak se mi dostalo poučení, že se nemůže soustředit na hledání hub, když musí neustále hl(í)edat mě, že mám držet stanovený směr, že příště dostanu elektrický obojek, který mi dá ranku, když se vzdálím na 100m... Hihi, to víš, že jo...
Náš vztah nedávno oslavil druhé narozeniny. Oslava byla maličká a neoficiální (Aureiliusek a výborný sýr u pátečního filmu), nějak nebyla potřeba...

Ještě postřeh z cesty zpět do Brna: na nádraží v jednom okresním městě přijede rychlík do Prahy - nastoupí slečny s červenýma kozačkama, černýma balerínama, módníma converskama a všechny s velkou kabelkou a elegantní cestovní taškou. Pak přijede rychlík na Brno - na nástupišti na něj čekají slečny s krosnama, v lehce hippie oblečení nebo v pohorkách a sportovních kalhotách Rejoice... Celkem přízračný :)

Blbec A,B a D aj.

Postřehy z AK: Nejhorší je srážka s blbcem, to víme. Po měsíci pozorování jsem zjistila, že blbci se zejména ve státních institucích dělí na 3 kategorie, které mám podle předchozích zážitků s osobami pojmenované takto:

a) A - projevy: naštvaný tón hlasu, pohrdavé frkání, štěkání vět; typické věty: Tohle není v mé kompetenci. To není v náplni mé práce. Tomu já se nevěnuju. S tím se musíte obrátit na někoho jiného. při otázce na koho, odpoví - Nevím.
b) B - projevy: neutrální tón s přídechem lehce učitelského akcentu po chvíli přechází do naštvaného, aby pak práskla telefonem; typické věty: . Takhle my to neděláme. My to děláme jinak. To nejde. To bych se musela zeptat (když ji o to požádáte, tak zodpovědná osoba tam zrovna není). Nevim - vrrrr :)
c) D - projevy: přátelský tón, vzbuzuje důvěru, ale nikdy nedrží slovo, sliby nemyslí vážně; typické věty: (vývoj rozhovoru) Jasně. Určitě. Samozřejmě.Zařídíme, uděláme, pošleme... Domluvíme se... Takže já vám zavolám a domluvíme se... Takže já se ozvu.... Přeloženo: Uklidnit, postupně svůj slib zneurčitět a nakonec tomu nechat nezávazný konec, prostě z toho vybruslit.

Chování typu A mě točí do nepříčetnosti, zvlášť když si mě tyhle osoby přehazují furt dokolečka. Jednou jsem v záchvatu napsala jízlivý mail vedení klienta, jehož zaměstnanci takhle drželi informace, že takhle se opravdu pracovat nedá. Podklady jsem měla hned druhý den, ale jako vítěz si nepřijdu...
Z B vyšiluju, ale šéf říká, že musíme počkat, až ty starý struktury vyhynou. Morbidní.
Na C už mám recept - nenechávám se vmanipulovat do pozice "ještě se ozveme...", a trvám na na svém požadavku a jeho splnění metodou "poškrábaná deska". Neříkám, že stoprocentně vyhraju, ale celkem se to daří. Ať žijí základy asertivity.

Postřehy z feudálního panství: Jsem postižená, profesionálně deformovaná Organizovalka Chcivšechnovcajku. Musím s těma svatbama přestat, nebo si nikdy žádnou svatbu (ani případnou vlastní) neužiju a vždycky to bude spojené s nervama a jízlivýma myšlenkama na "káči v bílém".