U konce s hlasem a rozumem

Stále průvodcuji, ale zítra je to na dlouhou dobu naposledy, kdy budu vílit na zámku. Velitelské sklony jsem si vybila na měsíce dopředu, bohužel jsem si přitom vybila taky hlasivky - nachlazení je pěkná sviňa (hlas mám jak kačer a dýchám při výkladu delším víc než 3 věty jak astmatik)... Ještěže pomaličku končím, ale zároveň ještěže se můžu občas na chvilku vrátit komandovat aspoň nevěsty. Prázdné nádvoří po ránu a Vivaldiho Zima či Andrea Bocceli by mi chyběli :)

Jinak mi hlavou poslední dny hlavou běží složitost partnerských vztahů, konkrétně - jak Ona může milovat toho Hotentota. Do určité míry mám pro to porozumění (každá jsme někdy byla káča), ale z následných zkušeností nechápu, že to trvá a že je vážně plánována i společná budoucnost, děti... Jasně, má mi to být jedno, každý svého štěstí strůjce. Taky mlčím a respektuju. Jenže mozek se stále brání to opravdu přijmout jako fakt, neustále dokola zkoumá nějaký smysl a význam... Vztah dvou dospělých lidí přeci nelze založit na závislosti jednoho a doživotním dozoru a roztleskávání druhého. To je cesta do pekel...

Vím, že to čte kámoška - milá Š, to není o tobě, do Ní máš ještě daleko, věř mi...