Jak jsme... 2

... vytírali.
Společná domácnost s panem T se (ne stále, ale přece) nese v duchu "boje duchovního" o to, kdo bude dělat domácí práce. Jasně, že každý něco... Jenže domluvit se konkrétně je už horší, každý zatím srdnatě hájíme pozici "jen když budu muset". Takže si je přehazujeme jak horký brambor. Například ve vaření se mi daří držet míč/brambor na Jeho straně hřiště :D, ovšem praní a věci spojené byly určeny od počátku výhradně mně.
Což o to, miluju vůni aviváže a narvat prádlo do pračky a zmáčknou čudlík není taková dřina. Ovšem i tato automatizovaná činnost má svá úskalí. Například, když zapomenete zaháknout odvodovou hadici do umyvadla...
No jéžiš, no - jsem se zamyslela nad soudní kontrolou veřejné správy! U kontroly prostřednictvím veřejného ochránce práv mi došlo, že ty zvuky z koupelny jsou nějaký podezřelý... Ten šok, když mi došlo, co se tam děje! "Uáááááááá, KATASTROFA!" řvala jsem, když jsem si přede dveřmi sundavala ponožky.
A tak jsem místo dalšího učení půl hodiny nabírala vodu na lopatku a házela do záchoda. Pan T vedle mě vytíral a zarytě mlčel (ani povzdech z něj nevyšel!)... "Ale co! Teď se chlapče pozná, jak na tom u tebe sem! To se stane (hlavně mě) a nějakýho puntičkáře v tomhle směru já rozhodně nepotřebuju!" říkala jsem si, když jsem naposledy ždímala hadr (ovšem duše ve mě byla malá).
No, že si ze mě nebude dělat srandu, jsem ani čekat nemohla, ale jinak jsme to ustáli s úsměvem. Pche, taková bezvýznamná epizodka ho přece nerozhodí :D


... se fotili.
Blíží se babiččiny kulatiny a já prý brzy opustím rodinné hnízdo, tak se rodinná rada (no spíš mamka) usnesla, že se necháme oficiálně zvěčnit. Akce se na naši rodinu vyvíjela podivuhodně rychle (asi aby ji třeba táta nesabotoval ;) ). V sobotu ráno jsme my holky vstaly dřív - nám přeci jen ta krása chvíli trvá, brácha se oholil (wow!) a táta se dokonce osprchoval (ne že by to nedělal, ale ráno málokdy...).
Paní fotografka byla docela milá a hlavně zkušeně věděla, že nejvíc práce bude s tátou. Překvapivě se jí podařilo přesvědčit ho, aby se "ležérně" v sedě opřel o nějakou bednu a přitom si přitáhl nohy víc k tělu, než mu asi bylo pohodlné (gymnastika hadr). Se zbytkem skupiny to šlo snadněji - bratr byl dokonce aktivní a nechal vyfotit jen nás "děti".
Modelka by ze mě nebyla, měla jsem celou dobu nutkání se nahlas smát a útrpně čekala, až to bude za mnou. Výsledek bude ve středu. Je mi jasný, že spokojená nebudu - fotogenická jsem jak... No nejsem. Jen se modlím, abych aspoň na jedné fotce měla otevřené oči.