Dobrý skutek a pak smutek

Spáchala jsem dobrý skutek. Pocit uspokojení nepřišel, naopak...

Na parkovišti u školy mě zastavil mužík otázkou, zda mu nepomůžu. Váhání... a co potřebujete... srdceryvná story (vězení, cesta domů, neúspěšný stop, noc v parku, vyžebraných 15 korun, na jízdenku ještě potřebuje 45)... vybrala jsem kvůli němu z bankomatu, koupila si v trafice časák, aby mi rozměnili, vtiskla mu padesátku, povzbudivě se usmála a popřála šťastnou cestu. Naivní? Možná, ale měla jsem pocit, že to opravdu potřebuje... Navíc, je to do p...e jenom pade...

Je mi z něho smutno. Jasně, může si za to, neměl udělat to, co udělal. Ale trest skončil, společnost se nasytila... Ovšem pro něho jako by to neskončilo, přišla ještě horší, zoufalá situace - důstojnost kdesi v tahu, lidé nevěří, mají k vám odpor, nikdo vám nepomůže...

A co s tím, slečno Brandejsová? Nic... Asi jsem dnes jen moc přecitlivělá...