Pondělní žlučíhnutí

Netrpím snad sklony k fetišismu, ke svému majetku mám většinou zcela materiální vztah, ale včera mě jedna babča fakt vytočila, když se „otřela“ o moje cestovní zavazadlo…
.
Pondělí – asi 14:30
Sedím ve vlaku a valím do Brna. Zapomněla jsem si knížku, a nestihla koupit noviny, takže jsem se rozhodla překonat svůj ostych (z neznámého důvodu se mi příčí používat notebook na veřejnosti, obzvlášť ve vlaku) a zachytit tak své čerstvé „žlučíhnutí“. Právě mě vytočila a pobavila jedna starší dáma.
Jako vždy přesně na čas jsem doběhla na nádraží, stojím u pokladny a už chci říct své obligátní „Brno na studentskou“ (štve jenom mě, že karta na slevu u ČD pro studenty ve věku 15- 26 let se jmenuje žákovská“?), když tu se zjeví pomenší babča, vrazí mi loket do žeber, až uskočím a zahlásí „Týniště, senior pas“. Potlačím svou asertivitu, pomyslím si něco o úctě ke starším a ještě se usměju, když se neupřímně omouvá, že spěchá. Komu vadí, že já taky, že…:/
Tak fajn máme jízdenku a hurá (za nepřetržitého dbaní své osobní bezpečnosti :) ) na pátou kolej, kam přijíždí spěšný vlak z Letohradu. Těsně u dveří mě sejme už povědomý loket… To snad ne! A babi mi vrací úsměv a víceméně oznamovacím tónem řekne „slečinko, máte STEJNÝ kufr jako já, pomůžete mi s ním nahoru“. Tak jistě proč ne… Nechám babi nastoupit, otočím se k jejímu kufru a vyvalím oči – to si dělá srandu… S maximálním úsilím a za vydatného bábina povzbuzování zdvihnu zavazadlo do vlaku. Babi popadne rukojeť a zmehne se ve vagónu, aniž by poděkovala. Nacpu do vagónu i svůj kufr, zapadnu do prvního volnějšího kupé a funím vzteky. Babizna jedna, jak může prohlásit, že máme stejná zavazadla. Tak to jako sorry, ale to moje je elegantní cestovní kufr na kolečkách, kdežto ta obludně těžká věc byla obyčejná důchovcovská pojízdná nákupní taška …:D