Jeseníky 2006

Sedím na posteli a jsem ráda, že se nemusím skoro hýbat – maximálně prsty po klávesnici.... Je znát, že jsem od Makedonie, tedy víc než měsíc nic nedělala, a tak cítím zadek, stehna, kotníky a plosky nohou víc než normálně:). Ale i tak byl prodloužený víkend v Jeseníkách skvělý.
Jela jsem po dlouhé době na „podzimní toulky“ – tak říkají rodinní přátelé a známí každoročnímu, pravidelnému, víkendovému setkání a turistice v některých českých horách. Začalo to kvůli mamce, když pan Karel zjistil, že ve svých více jak 30 letech ještě nebyla na Sněžce. Takže taťka a asi 3 další manželské páry ji doprovodili na nejvyšší horu… Letos to byl už 13. ročník, manželských párů od té doby přibylo (letos jelo 30 lidí), přibyli i jejich děti s partnery. Ovšem letošní premiérou byla účast psa – nádherný roční dobrman Bad Kaplan:), který mi v nestřežené chvíli sežral chleba. V čele tak velké skupiny pak stojí „samozvaný horský vůdce“ (SHV) pan Karel H.
Kvůli němu jsem v pátek musela vstát už v 6, zabalit svačinu na celý den, nasoukat se do pohorek a absolvovat „cestu hrůzy“ do Ramzové. Silnice Žamberk – Ramzová je samá serpentina a chudák můj žaludek byl nucen si „vychutnat“ každou zatáčku, protože pan S. jezdí jako… no raději nebudu doplňovat, protože musím být vděčná, že nás s mamkou svezl.
První den jsme vylezli na Šerák a Keprník (1423 mnm). Byla to celkem pohodová tůra, sluníčko svítilo, nožky byly čerstvé a tak nebolely, spálila jsem si nos a opět zjistila, že čůrat v kleči je pro holky celkem problém – au:). Večer pak ubytování v hotelu (oficiálně, ovšem spíš to byla lepší ubytovna) Koliba, 2 sklenky bílého a spát, zítra je náročný den.
V sobotu mě probudil zvuk píšťalky (SHV takto „vtipně“ svolává své ovečky). Z lázní Karlova studánka jsme se vydali zdolat nejvyšší vrchol Jesníků Praděd. Naše mise byla possible, a také succesful, ale co z toho, když vidět bylo nothing. Těšila jsem se na architektonický skvost vyhlídkové věže, panoramata a zatím jsem viděla tak 20 metrů před sebe, dokonce ani tu věž jsem přes mlhu neviděla. Moje zklamání mělo zahnat občerstvení na chatě Ovčárna, ovšem ani tohle nevyšlo. Sice jsem měla čaj a borůvkové knedlíky, ale za jakou cenu! Nejde o peníze, ale o čas! Obsluha byla neuvěřitelně, ale neuvěřitelně p….o….m….a….l….ááááááááááá. Poté co mi takhle vzrostl adrenalin, jsem k Petrovým kamenům vyletěla jak střela:).
Cesta dolů už byla horší, celou dobu jsem myslela na článek z National Geographic – psali o tom, že ženské tělo je vlastně kompromis evoluce. Vývoj tomu chtěl, že lidé mají chodit po dvou nohách a zároveň rodit děti s velkou hlavou. Díky tomu je pánev široká, což ovšem při chůzi zatěžuje kolena a kotníky. A to je teda sakra pravda – hlavně z kopce…
Večer se vlastně moc nekonal – po celkem náročnému dnu, svíčkové k večeři a sklence bílého vína jsem se poanglicku odplížila ze společnosti a usnula jak špalek.
Dneska to měla být pohodová procházka na rozhlednu Zlatý Chlum. Ovšem SHV neměl svůj den – nejdřív jsme se nemohli vymotat z Vrbna, pak jsem místo do Rejvízu dojeli do Zlatých hor a nakonec jsme místo celkem 10 km ušli víc jak 15, protože „já to tady znám, to je taková domorodá nábližka“ – prdlajs!
Ale tak pohoda, protáhla jsem si nohy, prokecala víkend s mamkou (což bylo fajn, ale tak na půl roku stačilo…) a v nejčistším vzduchu v ČR, v kopcích Jeseníků pročistila hlavu…