Psychoanalýza z vlaku

Jak daleko může zajít tolerance? Co ještě lze přejít, co už ne? A kam jsem to nechala zajít já? Upřímně? Daleko, hodně daleko za hranice únosného... Byla jsem přesně ta k*áva, kterou ve filmech vždycky odsuzuju... Je mi špatně ještě teď, když si na to vzpomenu. A to je to skoro rok. Je strašný, že ze 4 let nakonec zbyl jen pocit znechucení - nad sebou samým, ale i nad ním...

Proč to píšu? Dneska ráno cestou do Brna, když slunce osvětlovalo mlhu nad loukou, něco osvítilo i mě. Prostě mi došlo, jak moc šílené to bylo, a hlavně jsem si přiznala, proč se tak dělo - raději přejít problém, protože se stydím (to je to podstatné slovo) přiznat, že jsem to nechala zajít tak daleko...

Asi není moc normální, že se tím i po skoro roce zaobírám. A možná JE to zdravé. Je třeba vědět a hlavně uvědomit si a přiznat, kde byla chyba, aby ji člověk neopakoval... A co z toho všeho plyne? Už nikdy nebudu jen tak přecházet problémy a odpouštět, když to bude za hranicí mé hrdosti a sebeúcty. Už nikdy se nenechám vmanipulovat do cizích, naprostou ingnorancí a tupostí způsobených problémů... Už nikdo, nikdy mi nebude s*át na hlavu!