Osamotě

Kdysi jsem někde četla pojednání o tom, že člověk je vždycky sám. I uprostřed davu, i když má okolo své bližní:) ...

Abych řekla pravdu, jsou chvíle, kdy mi to ani trochu nevadí, jsem tak trochu samotář, samorost... Ale o to víc mi vadí, když jsem sama a nechci být. Mám to jen já, nebo když je člověku nejhůř, tak má pocit, že nemá nikoho, kdo by ho podržel? Že jsou všichni daleko - ať už na metry, nebo na čas, nebo na city...

Už mi dlouho tak depresácky smutno nebylo, naopak...

A tak celkem sebevražedně nepracuju na vztazích okolo sebe - na těch které mě podrží, když bude ouvej. Moc teoretické? Tak jo - došla jsem k tomu, že kvůli Němu zanedbávám kamarády... Nijak drasticky dlouho a intenzivně, ale ano.

A tak jsem na příští týden svolala 3 akce jen s nimi. Bez Něj. Budu se soustředit jen na Ivet, Šári, Radku, Báru, Ká a eL, Matese, Guru... Není to vypočítavost, jen by člověk neměl v rámci novovztahové :) euforie zapomenout, že není dobré "opouštět staré známé pro nové"...

To jsem splodila ve vlaku - sama mezi davem lidí:) Asi dost zmatený post, ale chci ho tu mít - abych se k němu mohla vrátit a nezapomněla...