Vynervovaná

Za vším tentokrát hledej chlapa... Kdyby to byl aspoň můj (ve smyslu se mnou úžeji spřízněn), tak když už se zbožně netvářím, tak aspoň mlčím. Ovšem tentokrát je za tím můj jediný spolubydlící mužského rodu...
Stojí za celou řadou dní, které mi budou jednou odepřeny :) Bydlet s ním je totiž občas pěkně o nervy. Kdybych byla otrlejší povahy, tak řeknu že mě Peťo jen posiluje - musím řešit a zvládat situace, do kterých bych se vlastním přičiněním jen tak nedostala.
Například v neděli jsem kvůli němu trhla osobní rekord v běhu po trase Masarykova - Úzká, abych stihla kloudný bus do Ikey. Proč? Protože bych jinak neměla v čem spát (spát na hrubé cíše polštáře odmítám). Milý Peťo totiž navrhl, že vypere i moje povlečení spolu se svými věcmi, aby se prala celá pračka, ale nějak se tak nestalo...
(K tomu ještě poznámka - koupila jsem potah na polštář asi tak o polovinu menší. Nějak jsem neodhadla, co je 50 cm. Za to ale taky můžou pánové. Je to jak z toho vtipu- ...to oni nám pořád říkají, že TOHLE /rozuměj pánské přirození/ je 20 cm:) ).
Ovšem dnešní aféra klíče mi zvedla tlak a adrenalin o moc víc. Po poledni jsem odcházela do školy a u dveří zjistím, že nemám klíče, nejsou na věšáčku, v kabelce, v bundě. Tak volám nové spolubydle jestli jí nedali omylem moje klíče... Ne! Tak už se nervuju, že jsem je nechala v zámku, nějaká nenechavá ruka si je vzala, a teď až odejdu do školy nás vykrade. No scénářů jsem za 10 minut vyplodila víc než nejproduktivnější hollywoodský scénárista. Už jsem se viděla jak splácím ty strašné peníze za notebooky, televizi a další vybavení naše privátu... Tak jsem obvolala ostatní, i když jsem nevěřila, že by mi je někdo vzal. A pak mi přišla ta spásná smska: Iva, prepac, asi ma zabijes. Tvoje kluce mam ja, moje su na stole... No na zabití, tak on nejenže má moje klíče, ale navíc si je toho vědom a ví kde má svoje! Já teda nevím, ale chápete to?