O chybách a pomluvách

Za všechny činy a rozhodnutí ve svém životě neseme zodpovědnost, z životních průšvihů se nelze liberovat (hezky, kolegyně Brandejsová :P ), a když, tak ne snadno. Někdy nestačí říct „omlouvám se, nebylo to schválně, nechtěla jsem ublížit…“, i když to je sebevíc pravda. Prostě dosáhnout toho, aby vám druhý odpoustil je snazší, než aby zapomněl. Stále to tu bude, i když někde uvnitř, racionálně potlačeno. Je a bude. Blbý!
Ještě blbší je ublížit tím, že něco bylo. Už s tím nic neuděláte, nemůžete to napravit, za současnou situaci můžete a nemůžete zároveň…
Pro mě zcela typicky – rozejdete se s někým po velmi dlouhém vztahu. Není to už záležitost jen vás dvou. A nejenže seberete okolí osobu, která vám jim byla chtě nechtě blízká. Vystavíte ty nezůčastněné pozůstalé tlaku okolí – veřejnost vždy budou zajímat detaily, něco si do(vy)myslí a pak s tím konfrontuje blízké propíraného expáru… Ale samozřejmě až po dostatčně dlouhé době a jen tak mimochodem…
Vesničko má středisková, milé drbny, osazenstvo hospodohasičárny, hráči a fanoušci fotbalového týmu, NESERTE MĚ! Chápu, že stojíte na „druhé straně“ – je mi to fu(c)k a dost bych se divila, kdyby to tak nebylo! Ale ruce a hlavně nevymáchané huby pryč od mojí babičky. Je moc diskrétní na to, aby se mě ptala, zda je to pravda, a přitom si to jako starší osoba moc bere. A tentokrát už jste přitáhli za vlasy plešatého, nemyslíte?

PS I: Vím o drbech, jsem s nima smířená a netočí mě, ale tohle mě prostě fakt naštvalo… Nikoho žalovat nebudu, nerozešlu vysvětlující dopis apod., ale nějak to ven muselo!

PS II: Chtěla to být dlouhá úvaha na téma "chyby", ale ty já jaksi asi neumím. Během psaní jsem se tak naštvala, že to skončilo jak to je...