Vystřízlivění

Posledních několik týdnů jsem měla pocit, že jsem ve filmu „Těhulky útočí“. Kam sem se podívala břicho, břicho, břicho… Intenzita byla natolik silná, že se mi do mysli začalo vkrádat „tik, tak, tik, tak…“. Najednou jsem se při pohledu na těhotnou spolužačku přistihla, že přemýšlím, jestli není dítě při škole vlastně dobrý nápad, času mám celkem hodně, do školy skoro nemusím… Rozum sice řval jak tygr „matka ti to nikdy neodpustí, žádný pařby do zemdlení, vyspávání do deseti, a hlavně nemáš zázemí a biologický materiál na výrobu teprve testuješ :D“, ale tělo zmatené hormony tyhle argumenty nějak tvrdošíjně odmítalo.
Po dnešním semináři jsme ovšem tam, kde jsme byli, tedy ve stavu harmonie těla, duše a rozumu – alespoň v otázce potomků a věcí spojených.
Jsem totiž asi nechutně zastaralá, ale otec mých dětí rovná se můj manžel. Jenže představa manželství mě zatím docela děsí. Nejde o Něho, o pocit definitivy apod. Ale dělá se mi skoro fyzicky špatně ze slov a slovních spojení jako „jeho maminka, tchýně, celodenní úklid kvůli tchýni, polívka s játrovýma knedlíčkama, bramborový salát, trojbarevný dort, rodinná oslava, maminka umí nejlíp…“ A všechna tahle slova použila moje spolužačka v rozhovoru, který jsem byla nucena vyslechnout, a u toho se oháněla zlatým kroužkem na levém prsteníčku.

No a tak jsem zase pěkně rychle vystřízlivěla :) .

PS: Snad na znamení obnovené emancipace jsem začala poslouchat Arethu Franklin...