Emancipace otců v Čechách

Tak zřejmě nejsem feministka. Včera mi to došlo. Genderové stereotypy o roli žen a mužů jsou ve mě stále ještě výrazně zakořeněny. (Neříkat mé mamince, dostala by migrénu...)
Na praxi sousedí můj pracovní stůl se stolem asistenta soudce, který je hrdým tatínkem (fotky dětí na stole, starší vodí do školky...). Potud vše ok. Včera v poledne jsem si vyslechla, jak volá s kolegou. Bavili se o tom, že kolegovo dítě-čerstvé miminko má rýmičku, a tak jestli odsávat, či neodsávat, chodit ven, nechodit... No hihihihihihi. Nejvíc mě dojalo, když dodal "hele, tak to proberem ještě na obědě, jo?"
V čem je problém? Přijde mi to totiž zvláštní, skoro divný. No nejsem na to hrdá, ale bohužel. No sorry, ještě jsem neslyšela, aby byl chlap tak vzdělán (a nejen teoreticky) co se týče dětí. U přípravy večeře jsem to říkala panu T. Překvapil (možná jen mé nefeministické já).
No jistě, že je úplně normální, že se chlap má umět starat o dítě! Nemám problém! No tak aspoň někdo z nás dvou nemá z případného budoucího (!!!!!) rodičovství žádný ani sebemenší obavy. Má to vymyšlený!!! (Chudáci jeho budoucí potomci :D )
Dneska jsem o tom, ještě přemýšlela, když jsem (opět nefeministicky) sama táhla tašky s nákupem - pan T je na služební cestě a v lednici nula nula nic. Jojo, máme plnou pusu emancipace, ale když se emancipují chlapi, tak nám padá brada.