Murphyho zákon

Zdá se, že v našem 1+1 platí Murphyho zákon selektivně: Když se má něco pos*at, tak se to pose*e MNĚ. Nikdy panu T. Fakt nechápu, že když praskne žárovka, tak praskne, když rozsvítím já; neviditelně naprasklé ucho hrnce se utrhne, když ho nesu já... Je dost dobře možný, že to má něco do činění s mojí ne/šikovností... Ale jak jsem kurnik mohla já osobně svým konáním zavinit, že se hadice od sprchy odtrhla od kohoutku, vysunula se z toho gumová hadice s dírou tak 7 cm dlouhou? Dyť já ani nevím, že sprcha je takhle konstruovaná...
Pan T zatím vždycky mlčel a opravoval, myslím, že snad ani nemá myšlenky ve stylu "no jo ženská nešikovná"... Jenže já stižena předchozími zkušenostmi s Holubem, vždycky dostanu záchvat vnitřní paniky (vnitřní hlásek říká "co teď jako hodláš dělat? no tak se předveď, hvězdo! tak co budeš dělat?...") a pak si připadám jako debil. Mohla bych si namlouvat, že jsem tímhle roztomilá... Upřímně? Nemyslím si, že je na tom něco roztomilého a nemyslím, že by si to myslel pan T. A tak mě potěšil článek paní Radky Kvačkové "Kdo za co může". Doporučuju a dávám do odkazů (jestli to ještě umím :) ).