Smutek - zase...

Je mi těžce smutno. Odloučení od pana T, homonální bouře a starosti s učením způsobují, že chodím jak tělo bez duše, nic mě nebaví, nechutná, špatně se soustředím. A čas se vleče. Od písniček Sqěle a Potok lávový od miláčků Kryštofů, jsem postupně přešla k Celine Dion a All by myself (!).
Navíc jsem ještě naštvaná. Sama na sebe. Protože s tím nedokážu nic udělat, nedokážu se od toho odprostit, nepomohla půldenní přestávka v učení, úklid pokoje, procházka. Štve mě, že v ICQhovorech s panem T nakonec sklouznu ke kňourání ve stylu "ještě týden". To přece nejsem já!
V nějakém chytrém ženském časopise jsem kdysi četla článek od muže, ve kterém psal, že ženy vstupem do vztahu zeslepičatí (jako stanou se slepicemi). Měla jsem přezíravé kecy. Už nemám. Je to totiž pravda, pozoruju to sama na sobě.
Dřív jsem se dokázala zcela v pohodě celé dny učit, skutečnost, že jsem přítele neviděla třeba 14 dní, jsem brala s naprostým klidem, jako fakt. Teď je mi po 5 dnech úzko a počítám hodiny k příští středě.
Kde se schovává mé citově vyrovnané, optimistické, rozumné Já? Co se to děje? Co tím příroda sleduje? Jaký účel má v rozmnožovacím koloběhu, že se z partnerky stane až trochu (možná i víc) otravný uzlík nervů? ... A co na to Jan Tleskač ;) ?