Sladkých náct?

Stárnu a je to tak dobře. V minulém roce jsem měla několik málo okamžiků, kdy mě fakt, že už mi není sladkých náct (no od 16 výš), deptalo. Ale už by to asi nebylo nic pro mě.
Dnes jsem značně nejen cestovně znavená čekala na bus do rodné vísky a pozorovala partičku vlastně ještě dětí. Třináct je upřímně strašnej věk.
Ještě to není to "kluci s holkama, holky s klukama", ale někdo by už chtěl. Jenže jeho, v tomto směru zastydlí kamarádi/ky (někde jsem četla výraz "onanisti" - je to asi tvrdé ale přijde mi to trefné) mu tu už obtížnou snahu se přiblížit skoro znemožňujou svýma kecama, srandičkama... Jj, je to těžký vybočit z řady :) Nakonec to snad dopadlo jak nejlépe mohlo: "Napíšu ti od babičky, já nemám kredit" - tzn. napíše mu! Hurá!
V souvislosti s tím mě napadá, že dneska mám podstatně menší spotřebu kreditu než v těch -nácti. Všechny, kterým jsem psala/psát chtěla jsem viděla téměř každý den, a přesto jsem přidělenou sumu peněz propsala za podstatně kratší dobu, než na jakou jsem ji měla určenou. Ovšem jednu výhodu to mělo - s dnešním paušálem už výmluvu "Neměla jsem kredit." nepoužiju...