Při úklidu jsem narazila na papír s několika poznámkama z Ukrajiny, takže jsem se hecla "tak už to kurňa dodělám".
Skončila jsem u toho, že po sestupu z hor jsme měli velice zajímavou noc... Přijeli jsme do letoviska Solotovina - takové velké kaluže se slanou vodou, které rumunský Slanic nepřipomínaly ani vzdáleně - škoda :(.
Náčelník se po průzkumu terénu vrátil s šokujícími informacemi - ubytovna ani kemp se nekoná - všude mrtě lidí a bahna, takže si seberem pár svých nejnutnější švestek a najdem si po skupinkách ubytování v soukromí... Když to dořekl, myslela jsem, že ho nespokojený dav ukamenuje prázdnýma flaškama od vodky :D
Nakonec to byla docela show, babičky postávaly po ulici s kusama krabic a na nich nápis, který vzdáleně připomínal slovo komnaty. A když zjistily, že přijel celý bus lidí, jejich řady se rozšířily geometrickou řadou :) Skončily jsem s Lu a ještě 4 lidma v celkem pěkném pokojíku se 4 postelema. No porovnaly jsme se, ve spacáku se stejně nemůžete moc roztahovat...
Nejlepší zážitek byla sprcha a záchodek. Spolu s kuchyní stály na dvorku, kde paní pěstovala plevel, kterým pak krmila prasátko. To mělo svůj chlívek a výběh hned vedle sprchy, takže místo rádia ve sprše jsem poslouchala hodně živočišnou verzi Nohavicovi písničky :D
Fotky nemám, nepřišlo mi fér vysmívat se focením paní, která nás ubytovala (za 20 Kč/na osobu!)...
Večer, poté co se všichni vysprchovali, jsme vyrazili za nočním životem. Potom, co jsme prokličkovali mezi kalužema, jsme dorazili na promenádu - 3 hospody, v každé diskotéka... Tančit jsme nebyli, neměli jsme správný ohoz. Dodnes nevím, jak to ty holky dělaly, že se tím bahnem a kalužemi probrodily bez poskvrnky na podpatcích. K tomu samozřejmě nejnovější módní výstřelky - letos opravdu letí fialová, volánky a puntíky všude... Pánské oblečení netřeba komentovat, určitě jste v ulicích viděli Ukrajince ve sportovních soupravách - tohle oblečení oni milují :).
Čtvrtek
Dopoledne jsme měli strávit v letovistku - mohli jsme se vykoupat.... Díky ne! I kdyby bylo počasí na koupání, tak mě do toho bahna nikdo nedostane.
(potrubí zásobující vodní plochu vedlo směrem od továrny, všude pach odpadků...)
Takže jsme se s Lu prošli po promenádě za světla, nafotily pár absurdních snímků, prošly obchůdky a nic (no fakt! ;) ) si nekoupily.
Během přejezdu na Koločavu se opět rozpršelo, opět už se vymýšlela technika rychlostavění stanu, když náčelník přišel se zprávou, že spíme v tělocvičně. Bomba! Takže rychle spacák, krosnu a karimatku do školy a jde se na jídlo.
Jediná restaurace byla v budově původní četnické stanice, dokonce česky označená a s českým jídelním lístkem. Díky pane
Olbrachte :) Někteří, mezi nimi i já s Lu (pojistili jsme se a seděly jsme si s Johnym k jednomu stolu...), se přecpali šašliku, halušek, česnečky, boršče... A někteří ostrouhali - 30 lidí je přeci jen plná hospoda, a tak se kuchaři nechtělo vařit a obsluze obsluhovat a prostě - co byste od Ukrajiny chtěli...
(nejspokojenější stůl)
Po vydatné večeři jsme navštivili místní hřbitov - hrob Nikoly Šuhaje jsme asi našli, ale fotka není - už byla moc tma. Večerní program byl celkem podařený - vodka kolovala stále rychleji, spolu s ní i svítící tyčinky, které šli ze rtů do rtů... Asi proto další den část skupiny pociťovala příznaky chřipky - střevní, krční (je-li taková) , ale především vodkové :D
Pátek
Prohlídka Koločavy - muzeum Ivana Olbrachta, 3 hroby českých četníků (2 z nich měl zabít Nikola Šuhaj), hooodně starý dřevěný kostelík a hlavně nádherné hory... Po procházce jsme se chtěli před přejezdem na Slovensko ještě jednou najíst, ovšem hledání v městečku pod horami bylo úmorné a marné. Nakonec si většina lidí koupila něco jako jogurt, chleba, ovoce, sedla si u busu a svorně nadávala ("ty vole, Ukrajinu vyříznout a poslat po Dunaji Kim-čong-ilovi"). Cestou na Ukrajinu jsem četla zajímavý článek o Peru - autorka psala, že lidé v Peru jsou hodně chudí, ale kdybychom my pracovali tak jako oni, jsme na tom stejně... Že by v tom ukrajinském městě - resp. restauracích pracovali pouze Peruánci?
V Mukačevu pokus o útratu peněz - nebylo co kupovat (kromě sámošek všude zavřeno - Ukrajina ;) ), tak jsem se přecpala zmrzlinou, koupila domů čokolády a panu T víno (btw, hnus - vinná šťáva pajcnutá ethanolem - se Spritem se to ale docela dá :) ).
Přechod hranic zážitek sám o sobě. Jedna výrazně a v pravém slova smyslu blonďatá spolucestovatelka zakončila své parádní kousky málem nelegálním překročením hranic. Vyšla si z busu na záchod, ovšem zmatená z hor vyrazila místo do zděné budovy do lesíka, kde však číhala hranice... No co, aspoň měli celníci nějaké vzrůšo, Náčelníkovi bylo chvíli zle z něčeho jiného než z virózy, a nás aspoň poprvé za 5 let úplně celé prošacovali :D
neodpustím si: Ona kňouravým hláskem na kamarádku a zároveň ublíženě na celý bus: Tyjo, všichni si tady asi myslí, že jsem úplně blbá...
já sladce: Ale ne, nemyslíme... (už méně sladce) My to víme!
huronský smích celého busu, kromě jedné vyjevené blondýnky
Když jsme konečně po 6 hodinách překročili hranici, bylo po půlnoci, stany jsme tedy rozbalili trošku nelegálně v oficiálně zavřeném, avšak nejbližším kempu.
Sobota:
Ráno mě vzbudil déšť. Hahaha, chudáci ti, kdož večer machrovli se spaním pod širákem..., teď se suší pod stříškou u recepce. Konečně po dlouhé době jsem se vyráchala v teplé vodě, oholila si nohy a vyfoukala vlasy - blaho!
Program dne - Dukelský průsmyk - trochu mě to zklamalo, i když vlastně ani nevím, co jsem čekala, ale procházka pěkná...
Večer jsme se ubytovali na ubytovně - dostaly jsme s Lu přímo královský pokoj, což nám všichni chodili závidět :) Jako by to nebylo jedno - na tu 1 noc. V restauraci jsme se najedli k prasknutí, ovšem blízkost Ukrajiny se projevila - k zemiakovým plackám s kysanou smetanou neměli tu smetanu :D Ovšem jinak to bylo moc příjemné. Spát se šlo brzo - na druhý den jsme museli vstát ještě před šestou.
Neděle:Probudil mě ječivý hlásek na chodbě - Blondýnka nešla vůbec spát, a teď s tím machrovala - bleh! Bylo skoro 5 hodin, mohla jsem ještě půl hodiny spát! "Poslední den, poslední den..." uklidňovala jsem se. "... no možná její" říkalo mé zlé já". Nestydím se, taky byste měli vražedné choutky po 10 dnech s ní za zády.
Na hranicích s Polskem jsem Blondýnu raději nepustili z busu.
Osvětim - Birkenau vypadá z venku jako zábavní středisko - velká parkoviště, moderní vstupní hala, čisté záchodky, ale i přesto to stojí za vidění. Zážitek je to mrazivý, především Březinka (část vystavěná přímo pro účely nacistů, téměř přesná kopie je v Schindlerově seznamu):
Do jisté míry ovšem nesdělitelný, aspoň já ho tu vyjádřit neumím, takže aspoň takhle:
(báseň neznámé ženy, jež si byla plně vědoma svého osudu, kterou zachytili její spoluvězni
jen několik hodin před tím, než vkročila do "sprch")
Abych nekončila smutně, tak ještě jedna hláška Blondýny, kterou pronesla poté, co jsme viděli ženské latríny a barák, kde mohly bydlet s dětmi (btw, kde jich 5 spalo na dřevěných postelích o rozměrech 2x2 metry, kde je potkani hryzali za živa... no doufám, že jste viděli Schindlerův seznam, či Život je krásný, a tak tu větu správně oceníte): Ty vole, to nemohlo bejt tak strašný, dyť ty baráky sou celkem v pohodě...
Tož to by bylo zhruba vše, cesta domů byla dlouhá, prodlužovaly ji ještě víc zastávky kvůli chřipkařům... :D
Zážitků a zkušeností spousta... a jestli mi někdo vrátí karimatku, kterou jsem v busu zapomněla, tak můžu říct, že mi Ukrajina jenom dala...
Ende
