Šaty taneční a maturitní

Opady už jsou opravené od pátku. Od té doby peru, suším, žehlím, peru, suším... Konečně jsem se dostala ke dnu našich 2 obrovských igelitek, ve kterých jsme nashromáždili oblečení za bezodpadovou éru. Zbývají trička pana T s barevným tělem a bílýma rukáváma, do kterých se mi už asi 2 měsíce nechce. Tahle móda je tak nepraktická! Přemýšlím o tom, že když je pan T tak dlouho nepostrádal... Hihihi... Jen jestli to nebylo tím, že bylo léto a dlouhé rukávy se nenosily :(.
Novinka, ze které mám největší radost - začaly taneční kurzy! A my jsme do jednoho z čtvrtečních kurzů přihlášení! Po první lekci umíme základní krok walzu, jive a blues. Já už absolvovala dvoje a půl pokračovací lekce, takže umím spoustu dalších tanců, kroků, otoček a promenád... Takže při tom "posunování vagonů" okolo sálu lehce trpím. Ale úžasný výraz pana T, když odtančí celé kolo a získá v tom kroku jistotu, a vědomí, že je to investice do budocího víření sálem, mě motivuje... Tož vydržet. V lednu už budem na maturiťáku bráchy se ségrou vířit...
Ápropos - ségra s bráchou budou maturovat, takže se chystá maturitní ples. Což s sebou přínáší rodinné drama na téma "maturitní šaty". Pro nekonfekčnost postavy žen z našeho rodu si je necháváme šít. Ségra se zamilovala do krásného modelu od jedné české návrhářky - jen je trochu náročný na vymyšlení střihu a sehnání materiálu... Navíc chce sestra hnědé - jako originál! Po 4 výstupech v různých obchodech s látkami jsem z toho byly všechny na prášky - ségra slzy v očích, máma nástup migrény a já se strašně těšila do Brna... V Brně nás od dcerovraždy zachránil jeden hnědý šifon v množstvím větším než 5m, který jsem objevila na Běhounské. Teď už to jen spíchnout. Dopředu lituju švadlenu, na kterou se teď to celé drama přesouvá...

Odpad

Poslední dny prožíváme v lehce spartánském duchu. Jak symbolické potom, co mi v pondělí přišel mail, že se opět chystá "Balkán-tour" - tzn. stan, spacák, hory, 5 dní bez sprchy. Tentokrát je cílem Bosna a Hercegovina. Jela bych, uvidíme...
Ale zpět k přítomnosti: Ve sklepě domu, kde je naše milované 1+1, se při opravách odpadu propadly trubky a s nimi kus zeminy. Dle majitelů domu máme maximálně omezit veškeré činnosti spojené s vypouštěním tekutého odpadu, pokud možno ho vylívat do kanálku na dvorku, a na dvorku svítí toi-toika. Už to trvá 4 dny. Leze mi to na nervy, ne to omezení s tím spojené, ale ten přístup k tomu.
Opravy začínají od půl 9, ale spíš později, končí se maximálně o půl 3. O víkendu nepracujeme vůbec... To by mě zajímalo, kdo přehazuje peníze vidlema, že nemusí vyjít vstříct zákazníkovi... Chápu, že to nebude ze dne na den, ale snad nějaké základní řešení by být už mohlo.
Co mě však rozčiluje víc je přístup ostatních nájemníků. Prostě na to omezení kašlou. Bydlíme v přízemí, okna vedou na cestu vedoucí na dvorek - že bych pozorovala nějaký větší pohyb než normálně? Ani omylem! Chápu, že je nepříjemný jít na wc a muset se obout, vzít si bundu a sejít 2 patra, ale vědět, že si jinak pod sebe s prominutím se*u? Chjo!
Je obecně docela zajímavý pozorovat, jak se lidi chovají k odpadu. Bydlíme na náměstíčku, v jednom z jeho rohů stojí kontejnery na třídění. Jedna ulice je evidentně ignoruje - z popelnic pravidleně čouhají pet-flašky, nebo papírové krabice. Přitom stačí ujít asi 20 metrů... Nerozumím.
My třídíme. S vytříděným odpadem chodím já, pan T setrvává ve svém ekologickém cítění ve fázi "když to zorganizuješ, tak já to tam budu házet, ale nesmí to být práce navíc". Včera se však překonal - šli jsme do Brněnky mimo jiné vrátit lahve, cestou zjistil, že jedna je nevratná. Aktivně došel ke kontejnerům, já mu ještě ukazovala na ten pravý - na barevné. Se suverením výrazem a slovy "vim ne", ji vhodil do zeleného kontejneru na bílé sklo. O fous ;)
Teď musím zjistit, jak je to s elektroodpadem v Brně. Skonal nám toastovač...