Filmový post

Mám chvíli čas a Veber mě inspirovala...
Jako snad každá slečna ve věku asi 13 let jsem četla tzv. lanczovky - romantické knížky o dospívající slečně, kde zcela určitě dojde na sex a on bude zcela jistě machr s duší anděla ;). Vždycky mě fascinovalo, že se v románovém městě (myslím Bakov?) chodilo do kina Vesmír, Hvězda nebo tak nějak. Naše kino nikdy žádný takový poetický název neneslo - prostě Kino. Tak trochu mě to mrzelo.
Léta uplynula, skoro bych na to zapomněla, ale obrovský nápis na jednom horském kině mi to znovu připomněl. A tak jsem po dlouhém období multikin zavítala do malého kina s prosezenými sedačkami, polovičními cenami a vlastnoručně doneseným popkornem v pytlíku (btw překvapivě dobrým). Hráli - hurá:).
První týden - "Pravidla lži": Slečna Issová - taková jasná správňačka, český Brandon Walsh v sukních... Asi nejsem ten správný filosofický typ:) Ale Langmajerovi ti darebáci tolik sluší. Z filmu jako celku jsem měla zvláštní pocit, zdál se mi zmatený a když k tomu přidáte konec bez jasné pointy...
Druhý týden - "Po hlavě do... (prdele)": Kdo se nechal odradit názvem, možná prohloupil. Propagace filmu odvážně tvrdila, že jde o "českého Tarrantina". No to tak to pochybuju! Ale kupodivu musím říct, že to nebylo špatné. Chtělo to tedy hodně nadhledu a přijmout nadsázku s jakou je to natočeno, ovšem pak jsem se opravdu bavila. Nela Boudová byla výborná, umím si představit, že řada hereček (a hlavně slečna Něrgešová - ehm, ehm) by tu roli přehrávala, což se ale u ní podle mě nestalo.
Třetí týden - "Happy Feet": Poprvé mě kreslený film vyloženě zklamal. Nevím, jestli studiu došly nápady, ale nechat tučňáka bojovat se znečišťováním životního prostředí - co je to proboha za úkol k získání vyvolené;)! Všechno bylo hezké - animace, hudba, gagy (tlupa drsných tučňáků neměla chybu), ale tím příběhem to opravdu po... Hlavní hrdina po usilovném snažení skončí v zoo v depresích! Scénáristi ho sice vysvobodili, ale to tedy museli hodně fabulovat... No prostě mě to nenadchlo, ke konci nudilo, takže bohužel... Jediné co bych mohla znova je slyšet soundtrack.

Ženská valentýnská

Vím, že je to dávno za námi, ale když námět byl až teď....
Během nákupů v drogerii během obědové pauzy jsem si vyslechla litanii na "to mužské plémě". Více méně monolog slečny pokladní se týkal Valentýna - milý si totiž nevzpomenul, nebo spíš neslavil. Ani ve středu, ani o víkendu. No hrůza! ;D Volně citováno a shrnuto:
Jako schodli se, že to slavit nebudou, ale to přece znamená, že ji mohl překvapit, ne?!
Ona měla připravenou drobnost - pro jistotu, kdyby měl on, že! A on opravdu nic! Ani tu podělanou kytku! Navíc měl nějakou rádoby vtipnou poznámku o jejích speciálních valentýnských = růžových kalhokách a jejím zadečku! Tak mu to teda vmetla!...
Tak si říkám, že dotyčný přítel teda musel koukat :D
A ta scéna u pokladny - american movie. Ale nestěžuju si, slečna byla milá a na platbu kartou se neksichtila, že ji to přidává práci. A mezi námi - tohle (myšleno trochu přílišná očekávání od pánů) my holky přece děláme. Nebo ne?

I´ve been Gilmored!

Ano, jsem asi pošahaná, ale miluju seriál Gilmore girls. Pozor ne "Gilmorova děvčata", protože ten český dabing je příšerný. Dnes jsem po práci pozdněobědvala u televize a slyšela českou verzi - ou nou! Rory přece takhle nekníká, Luke nemluví jak teplouš, vždyť to má být kus chlapa (s omluvou všem gayům) a ten hlas Lorelai - radši nemluvit... Chudáci neangličtináři:)
A taky chudáci kluci, jejichž přítelkyně GG sledují. Je totiž (vlastní) praxí vyzkoušeno, že pravidelné sledování nejenže způsobuje závislost, ale způsobuje dlouhodobé změny v chování. Začne to rychlou mluvou, používáním tzv. gilmorismů ("kafe, kafe, kafe"...), vyprávěním neskutečných historek a vtípků ve stylu GG... A konec? Měřítkem strašnosti matky (vaší i přítelovy) se stala Emily, se stejně postiženou spolujezdkyní v autě při rozjezdu pištíte...
A tak se mi zdá, že panT je masochista, nebo mě opravdu miluje. Musí, protože mi sám a dobrovolně stahuje stále nové, u nás dosud nevysílané, či mnou neviděné díly...

Jako voda

Uteklo to. Strašně rychle, příliš rychle. Živě si pamatuju, jak jsem jela poprvé do Brna do školy, musela objevovat a překonávat stále něco nového... Tři a půl roku je pryč snad jako mávnutím kouzelného proutku, dneska odpoledne si přihlašuju téma diplomky. Neuvěřitelné, vždyť to bylo tak moc daleko... Do školy budu regulérně chodit už jen rok, pak praxe, státnice a tradááá do života. Lehce mě to děsí.
Tak nějak jsem vždycky věděla, co bude dál. Na gymplu mě čekal další školní rok, taneční, maturita, vysoká; na fakultě státověda, čech, management, ústavko, občan, obchod... Tahle jistota pomalu a jistě končí...