Postřehy spíše útržkovité

Nepíšu, protože není sil. Když celý den na praxi čudlám na počítači mé pokusy o rozhodnutí, nemám pak navečer chuť se na počítač ani podívat. Pokud se přeci jen překonám, nutím se věnovat pozornost diplomce (ech, ech, to je boj).

Postřehy posledních dnů jsou spíše útržkovité:

Byla jsem lyžovat. Hurá, po 2 letech, poprvé na nových (pro mě, jinak jsou po bratrovi) lyžích. Btw, víte proč už není v zimě pořádný sníh? Nechci být vztahovačná, ale občas se mi zdá, že je to kvůli těm novým lyžím… Když jsme pozorovala šrumec na sjezdovce, zaujalo mě, že když jsem se před 10 lety učila lyžovat, ani by mě nenapadlo, že jednou budu uvažovat o nutnosti nosit na sjezdovce helmu. Zajímavé, že dneska nám přijde samozřejmé to, co jsme v minulosti považovali za téměř absurdní.

Vařím a baví mě to. No fakt, regulérně tak 3krát do týdne vařím teplé jídlo. Napíchnu se na net, zadám recepty.cz, vyberu recept, na který mám aspoň 80 % ingrediencí, uvážu zástěru a už jedu. Naposledy se mi myslím výrazně povedlo jídlo, které jsem si soukromě nazvala „tuňák ála jitrnice“ (to podle toho, že pan T tvrdí, že to chutná jako jitrnice, což jsem vzala jako pochvalu). Na kuchařské umění pana T nemám, ale to ani není mým cílem. Z mém milované svíčkové bych rozhodně neměla takovou radost, kdybych se s ní musela nervovat a pachtit sama.

Na předávání Oscarů výrazně uspěl film „No country for old man“ (Tahle zěmě není pro starý). Viděla jsem, líbilo se mi, i když jsem nějak nepochopila konec. Což však nepokládám za vadu filmu, protože chyba bude nejspíš ve mně. Buď jsem nedávala až tak úplně pozor a unikla mi nějaká důležitá maličkost, nebo jsou mé smysly natolik otupělé, že prostě potřebuju daleko silnější podnět, myšleno nějaké velké finále, nečekanou a překvapující pointu ve stylu „Šestý smysl, když ho vidíte poprvé“. Do seznamu dobrých filmů pak řadím i „Východní přísliby“. Aragorn je zpět, mluví s ruským přízvukem a nebojí se odhalit úplně všechno (kazí to jen brutalita bojové scény, ve které je takhle nahý).

V Mahenově divadle jsem pak viděla „8 žen“. Tahle hra má pro mě kouzlo nostalgie. Díky ní jsem se dala dohromady s mou nejmilejší Ká. Miluju její francouzskou filmovou verzi. Na divadle jsem se lehce nudila – asi proto, že jsem věděla jak to dopadne. Film taky může předvést více scén – např. v divadle mi chyběla scéna, kdy sestry tak trochu náhodou umlčí svou matku na invalidním vozíku ranou lahví po hlavě, myslí si, že ji zabily, a tak ji ukryjí v komoře, odkud pak vyjede ve zcela překvapivém a nečekaném momentu. Poučení pro příště – nechodit do divadla na již viděné.

Taktika "AntiKlaus"

Pan T odjel včera na služebku, byla jsem sama doma, a tak jsem si po čase opět pustila Události komentáře (nebo jak se to teď jmenuje). Už vím, proč to jinak nesledujeme, chráníme náš vztah. Když je člověk nas*anej, přenáší se to i na druhého, pak je hádka a potencionální rozchod nasnadě...
Musím říct, že mě pánové Bursík (SZ) a Černý (KSČM) vytočili tak, že mě přešla i ta malá opička, kterou jsem si způsobila svařákem. Nevytočí mě jejich názor - každý na něj má právo. Irituje mě jejich neznalost reálií, překrucování faktů... A nejvíc mě štve, že jejich přístup k volbě prezidenta. Jim totiž nejde o to ZVOLIT hlavu státu, jim jde o to NEZVOLIT Klause! Zelení spoléhají na to, že poslanci a senátoři zvolí kohokoliv (čímž neříkám, že pan Švejnar není kvalitní kandidát), jenom ne Klause; komunisti pro jistotu nechtějí volit nikoho a nejsou schopni přijít s vlastním kandidátem (sami přiznali, že kandidatura paní Bobošíkové není myšlena vážně, že je to jen taktický tah), ale budou volit kohokoliv, když bude přistoupeno na jejich vydírání.
Ty vogo, já se snad přidám k monarchistům. Vím, že mezi tzv. šlechtou je blbců stejně jako jinde, ale taky vím, že jim byla výchovou aspoň vštípena určitá míra důstojnosti a nadhledu. Schwarzenberg na hrad!

Emancipace otců v Čechách

Tak zřejmě nejsem feministka. Včera mi to došlo. Genderové stereotypy o roli žen a mužů jsou ve mě stále ještě výrazně zakořeněny. (Neříkat mé mamince, dostala by migrénu...)
Na praxi sousedí můj pracovní stůl se stolem asistenta soudce, který je hrdým tatínkem (fotky dětí na stole, starší vodí do školky...). Potud vše ok. Včera v poledne jsem si vyslechla, jak volá s kolegou. Bavili se o tom, že kolegovo dítě-čerstvé miminko má rýmičku, a tak jestli odsávat, či neodsávat, chodit ven, nechodit... No hihihihihihi. Nejvíc mě dojalo, když dodal "hele, tak to proberem ještě na obědě, jo?"
V čem je problém? Přijde mi to totiž zvláštní, skoro divný. No nejsem na to hrdá, ale bohužel. No sorry, ještě jsem neslyšela, aby byl chlap tak vzdělán (a nejen teoreticky) co se týče dětí. U přípravy večeře jsem to říkala panu T. Překvapil (možná jen mé nefeministické já).
No jistě, že je úplně normální, že se chlap má umět starat o dítě! Nemám problém! No tak aspoň někdo z nás dvou nemá z případného budoucího (!!!!!) rodičovství žádný ani sebemenší obavy. Má to vymyšlený!!! (Chudáci jeho budoucí potomci :D )
Dneska jsem o tom, ještě přemýšlela, když jsem (opět nefeministicky) sama táhla tašky s nákupem - pan T je na služební cestě a v lednici nula nula nic. Jojo, máme plnou pusu emancipace, ale když se emancipují chlapi, tak nám padá brada.

Nikdy nikdy

V pondělí jsem nastoupila na praxi na NSS. Vím, že je to strašně povrchní, ale potěšilo mě, že jsem hned první den dostala vlastní průkazku zaměstnance, přístupovou čipovou kartu na fešáckým špagátku, počítač s LCD monitorem a mailovou adresu. Tím ovšem mé pseudozaměstanecké výhody končí - nejsem zaměstnanec... Ale vypadá to namástrovaně, když po té krásné budově chodím s plackou na krku ;)
Hihi, když jsem byla při předávání karty poučena "hlavně neztratit", zcela odbojně jsem si vzpomněla, jak Rory Gilmorová na své první stáži na tuhle větu reaguje "A kdybych ji ztratila, kde dostanu novou?...Aha, no já ji neztratím, ale kdyby něco... Jistěže ji neztratím... Pokusím se." Takže asi tak :D
Před dvěma týdny jsem tady psala něco o tom "panebože, dej ať udělám zkoušku z mezinárodního práva a já slibuju, že se tomu nikdy nebudu věnovat". Doufám, že mě ta vyšší síla v tu chvíli poslouchala asi tak jako pan T, když takhle běduju - uchem sem, uchem tam, protože jinak jednou určitě skončím v pekle za falešné sliby... Dneska jsem po třech dnech usilovné práce odevzdala svůj elaborát ke spisu jednoho žadatele o azyl (ano, je to hodně mezinárodní právo). Bylo to zajímavé, trvalo mi celý den, než jsem dospěla k jasnému názoru co s tím. A zbylé 2 dny jsem pracovala na odůvodnění rozhodnutí, přičemž dneska jsem zcela překopala to včerejší... A pak nemá být justice pomalá :D