Pan T nemá rád nakupování (no prostě je línej se někam štrachat). Od doby, kdy prodal auto je každý nákup vydiskutováván, obzvlášť když nechci jít do Brněnky (menší výběr, velké ceny), ale do nějakého většího obchodu typu Spar. To musí být vyjednávací příprava 2 dny dopředu a i tehdy je to sedmdesát na třicet že půjdeme. Občas už to ani není zábavný...
Dneska po tristním pohledu do ledničky jsem rozhodla, že se jít musí, a po příchodu pana T z práce jsem navrhla, že já jdu na nákup s tím, že on nemusí, ale že vyluxuje a vytře chodbičku (prostor o výměře 2 metry čtvereční). Můj návrh neprošel (myslím si, že pan T ho zamítl jen z principu- aby nesouhlasil ;), i když on tvrdil, že mě to přeci nenechá nosit samotnou...)
Měla jsem se na nákup vypařit ještě před jeho příchodem. V šalině z něj totiž vypadlo, že neobědval, takže v obchodě byl protivnej, i když ani nechtěl. Každé jeho pozastavení a unavené povzdechnutí v obchodě, totiž vyprovokovalo moje staré instinkty k tomu, abych dostala schízu z toho, že teď bude diskuse ve stylu "na co máme peníze" a budu muset hájit i těstoviny za 13 korun. Pan T po mě samozřejmě nic takového nechce, prostě se koupí, co je potřeba a k tomu i moje oblíbené jahody, ale dneska jsem byla z nakupování vyčerpaná jak po celodenní tůře.
Tyhlety moje schízy z toho, že to zase bude boj o kravinu, že bude zase zcela nesmyslně nepříjemnej, protože ve sportu, kam se chtěl jít jen podívat, mají inventuru, že je v Mekáči fronta, že... To je dědictví po vztahu s Holubem. Léčím se. Pan T mě svým zcela normálním (ale pro mě výjimečným) chováním léčí, aniž o tom ví. Už nemám svíravý pocit zodpovědnosti na hrudi a nečekám s přivřenýma očima na sprchu iracionálních výtek pokaždé, když se panu T něco nepovede, když něco není po jeho. Vím, že tenhle přístup je totální hovadina, ale občas to takhle v mozku sepne samo. Občas.
