Melu z posledního

Nějak není co psát. Léto letí, dny se víceméně opakují - pusu panu T, když jde do práce, vstát, sprcha, praxe/práce, večeře, film + občas nějaké zpestření ve formě zubaře :(, lekce břišního tance, plavání (v pohodě dám 10 bazénů=půl kilometru - na tu bídu jsem na tom s fyzičkou dobře). Ale jinak se cítím nějaká ubitá, unavená, a bývám protivná. Strašně potřebuju oraz! Vypnout, vyjít ze stereotypu. Mám dojem, že si vlastně ani nevybavuju, kdy naposledy jsem něco nemusela - učit se, jít do práce, promyslet, vymyslet, zvážit, zařídit...
Takže, i když jsem si nemyslela, že nějak zvlášť budu, těším se na Ukrajinu. Příští pátek jedem, 10 dní v horách, po památkách, pod stanem... Sice mě po příjezdu budou strkat do koupelny dlouhým klackem, ale duše a hlava se pročistí. Jak já se těším...

Jak shodit 5 kilo :D

Pondělí bylo pořádně horké, ale to nebyl hlavní důvod toho, že jsem pořádně zapotila.
V rámci praxe v AK jsem byla vyslána s dokumenty do Řečkovic. Koupila jsem si 2 jízdenky za 13Kč, nastoupila do šaliny, cvakla jízdenku, dojela na místo určení, našla sídlo klienta, předala dokumenty, vyzunkla nabízenou sklenku vody a hurá zpět do centra.
Nastoupila jsem do šaliny, zvonil telefon, tak jsem vyřídila hovor, nasadila sluchátka a otevřela časák, který rozdávali zadarmo na České. Právě jsem se zabrala do článku o novém Bondovi, když se mi před očima zjevil jakýsi odznak. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila... Revizor! A dopr...e! Ty káčo, že ty jsi zapomněla cvaknout jízdenku. Ou, nou! Ou, nou! Ou, nou!
No nic naplat, tak jsem se teda přiznala. Jelikož ze mě v tu chvíli pot jen lil, necítila jsem se na nějaké to ukecávání. A stejně by to nejspíš nepomohlo, pán vypadal velmi nerudně. Tak jsem předložila občanský průkaz, a pak se s modrým papírkem projela o něco dál, než bylo v plánu, rovnou vybrala peníze a vydala se na DPMB.
Musím říct, že jsem se strašně styděla a připadla si skoro jako zločinec. Ale neměla jsem vůbec proč. U dveří, za nimiž se vybíraly pokuty, totiž stála pěkná fronta - kravaťák, 2 maminy, pán v letech, čtyřicátnice s diplomatkou, puberťačky... Zcela iracionálně mi to zvedlo náladu. Když jsem pak odcházela o 5 "kilo" lehčí, nasadila jsem si sluchátka, pustila MP3ku a dostala málem záchvat smíchu. Ze sluchátek se totiž ozvalo:

"Znám, jízdní řád, napořád, co víc si přát, čich mám na lidi, co jízdenky závidí,
Svůj přehled mám, převlek sám, převlíkám, jezdím šalinou na konci sednu na jinou..."

Kryštof: Revizor

Nomen omen

Známe Bořka, vše-chno spraví,
známe Bořka, ši-ku-lu!
Taky vás ten popěvek napadne, když si přečte, že "svátek má Bořek"? A taky si to zpíváte nahlas? Ne? Tak nic, popojedem...
Díky tomu se můj budoucí potencionální syn nebude jmenovat Bořek, a takové pěkné jméno to je...
Podobný osud má Radovan - když to slyším, představím si toho rozježeného kluka z Večerníčku. Jaký byl můj šok, když se mi můj spolužák - typický Filip, nebo něco podobně vznešeného;) - představil právě jako Radovan. Tak tak jsem se udržela, abych se nesmála...
Zvláštní, jak si pod jménem představíme určitou osobu, určitý typ člověka a tím jsme pak ovlivnění. Podle mých zkušeností bývá Honza vysoký, sošný chlap, Bára většinou není vychrtlina Lucka mívá blonďaté vlasy, Jirkové pak bývají dobří tanečníci... jo a znáte Simonu s krátkýma vlasama? Zajímalo by mě jestli na to existuje nějaká vědecká teorie...

Jsem drzá?

Šla jsem si do trafiky koupit lístek na šalinu. Předběhla mě starší paní, ale mlčela jsem - třeba spěchá. Jenže ona, poté co nakoupila, se začala s trafikantem vykecávat o tom, že ty nové kovové padesátikoruny se hrozně pletou s dvackama a jak ji to obtěžuje... Vstoupila jsem do konverzace s tím, že bych si ráda nakoupila a vychrlila svoje "3 jízdenky za 8 a lidovky".
Baba zůstala němě stát, ovšem reakce trafikanta mě lehce šokovala - začal se vztekat jako malé dítě - dupal a dělala "eeeeeeeee"... To dalo babě čas, aby se vzpamatovala a začala litanii o tom, že dneska se všichni jen někam ženou a jsou drzí, a že ona si nemůže ani popovídat... Poslala jsem ji ke zpovědi, tam že na její nářky budou mít čas...

Svatební šílenství

Svatba + focení novomanželů x 7 = můj pracovní program v ten strašně slavný den 07.07.07. Aby těch sedmiček nebylo málo, tak jsem večer na grilování vyzunkla téměř celou sedmičku vína ;) Náročný den :)

Svatební šílení (asi k tomu přispělo i 7 hodin běhání na podpatcích) mě přivedlo k myšlence, že tohle nechci - aspoň v dohledné budoucnosti... Že mi ty bílý (smetanový, champagne...) šaty přijdou všechny stejný, kytice jedna jak druhá, družičky dávno nejsou roztomilý, ale jsou to ufňukaný fakani, slzy svatebčanů patetický...

Ovšem dorazila mě babička. Poslední dobou u nás na vesnici bylo docela hodně svateb. Ty se samozřejmě probírají u rodinných obědů. Výsledek toho je, že:

... osobní pečení svatebních koláčů (takový ty strašně dobrý mrňky) je přeci TRADICE! Takže jak to myslím, že si je chci případně nechat upéct?

... sezvat veškeré žijící příbuzenstvo je TRADICE! Takže jak to myslím, že mi 78 lidí na svatbě přijde strašně moc? Že je to nákladné? "No ale těch darů, Ivuško! To se ti vyplatí!"...

Ještěže mám starší sestřenici - hodlám se před babičkou vymlouvat na ni. Že se holky v rodině vdávají podle věku je přeci TRADICE, ne? :D

Břicho - naštěstí z přecpání

Nákupy dopadly úspěšně. Jak se stává dobrým zvykem, New Yorker nezklamal. Do kabinky jsem nakráčela s nepovolenými 7 kousky oblečení. Vyhrála to hnědo-červeno-bílá tunika empírového střihu. Zbytek ač nádherný a ve slevě (!!!) neprošel, pokud jsem ovšem nechtěla mít výstřih až..., což si nemůžu dovolit.

Nový svršek jsem hned prezentovala na večeři na oslavu konce zkouškového s panem T. Večer byl skvělý, i když jsem ho 3x donutila změnit lokál - v jednom kouřili, v druhém nevařili a ve třetím bylo vedro. A pak i to volné tričko se šiklo - přímo jsem se totiž jídlem zmrzačila, cestou k šalině jsem funěla jako mašina, břicho jak ve 4. měsíci...

Btw, k těhotenství. Při prolézání internetu, jsem nedávno narazila na server ona.idnes.cz. Jeden jeho odkaz je výbornou antikoncepcí. Osobní zážitky rodiček mají sloužit k předání zkušeností, být poučením pro těhulky. No nevím. Název ve smyslu "jak jsme rodily" ještě účel plní. Ovšem ten obsah. Proboha! Pokoušet se teď o miminko, tak to začnu sabotovat. Čekat teď dítě, tak mám jeden velký záchvat hysterie a paniky. Když vidím malé miminko, tak se mi teď rozhodně neprobudí mateřské pudy, ale vybaví se mi slova "nástřih, klystýr, hodinové křížové bolesti..." Proč jen já mám tak bujnou představivost...

Hotovo

Tak jo, v tabulce 8. semestr se mi zazelená i poslední volná kolonka u předmětu Trestní právo. A pro čtvrtý ročník hotovo :)
Nevím čím to, ale euforie se nekoná. Radost mám to jo, i když výstižnější by byla úleva. Možná jsem moc unavená, možná už jsem za ty roky a nespočet zkoušek otupěla...
Půjdu si duševně odpočinout do města - nááááááááááááááááááááákuuuuuuuuuuupyyyyyyyyy!