Zážitkový 2

Po včerejším rozrušeném postu by to možná chtělo něco na uklidnění. Třeba připomenout si koncert Kryštofů... Tak směle, vždyť je sqěle!

Srpen 2006:
Průvodcuju na zámku. Kdo tam někdy pracoval ví, že uřvaná mimina, otrávené ksichty a nejapné dotazy zůčastněné stmelí. A jednoho krásného slunečného rána, když opět zpíval Bocelli (OMG – pokolikáté už), tančila Klárka s koštětem, kterým zametala nádvoří, mimo rytmus a klepala si pusou. Tak jsem se ptala, co to má za hit. „Rubikon!“ A bylo jasný, že spolu vyrazíme na koncert Kryštofů, pokud nás do té doby Spravce nezabije za ty naše kraviny (jen pro zasvěcené)…

říjen 2006:
Klárka zajišťuje lístky. Šestkrát mi kvůli tomu volá do školy. Dvakrát proto, že se nudí ve frontě. Poškuk!

Čtvrtek 23.11.2006:
ICQ konverzace na téma kdy, kde, kdo, jak… Oou, a sakra – dělám Matku rodu. Eríšek s manželem nejede. Jedu jako jediná ve věku nad dvacet, zbytku sotva zaschla občanka. (Asi jsem nezmínila, že Klárce je 16…) No tak, to abych si koupila Prozac, nebo jim podstrčila Diazepam…

Pátek 24.11.2006:
Diskuse na téma, jestli je Krajčo božskej, nebo jen úžasnej… Prozáááák!

Sobota 25.11.2006:
Ráno – kocovina jak vyšitá! No to se teda těším na ty spousty decibelů…
Odpoledne – aspirin zabral, při troše štěstí to přežiju i s tou bandou kůzlat…
16:00 – kupuju hromadnou jízdenku a připadám si jak pančelka. Prozáááák!
17:00 – přestup do osobáku na Pardubice. Jsme všichni, nikdo nechybí… Teda co to kecám?!
18:45 – výtlem v pizzerce, číšník z nás nemoh´, ujeťárna jak sviň… Prozak nepotřebuju, pubertální chování to vynahradí :D
19:30 – probojovaly jsem se do druhé až třetí řady. Pubiny s nápisama Kryštof tu stepovali už asi od pěti... Začínají Prowizorium. Poměrně sympatická hudba, zajímavý rytmus, žádný tuc, tuc. A frontman má roztomilou prdelku…
20:15 – jako host Peha. Mám ji v počítači, ale naživo je o moc lepší. Do klubu bych na ně klidně šla. Ale až jindy, teď jsme tu kvůli Kryštofům. Tak ještě sborové Spomal (moc krásné, silné pojetí) a čest soudruzi ze Slovenska :) .
21:00 – adrenalin a endorfin stoupá, davová hysterie jede na plné obrátky. Když se rozjede obrovská krychle proti publiku, aréna burácí, až to bere dech. Když se v ní konečně zjeví tančící a zpívající Richard Krajčo, holky ječí jak z dokumentu o Beatles (a znova pokaždé, když Krajčo učiní pár „šukantních“ pohybů ;) ).

Show byla skvělá, Krajčo blbnul jak o život, dechová sekce neměla chybu…Na Sqěle jsem si nikdy tak nezapařila. Ženy, Revizor, Tramvaj, Chmíří, Zvířata, Rubikon… stokrát lepší než na CD, a i tam je to geniální! Písničku Kryštof hrál Krajčo jen sám, s kytarou, opět v krychli nad publikem a mnohé oko nezůstalo suché:

Pápápápá…
Já jsem nechtěnéj,nechte mě spát
Pápápápá…
Tak nechte mě být, možná, že nebudu chtít žít

To je vše, stejně by mi za chvíli došly superlativy, tak ať se neopakuju :).

PS I: Vzkaz pro Ježíška: Kdybys měl ve skladu ještě jedno CD Rubikon, tak já jsem byla mooooc hodná :D

PS II: Už jsou fotky na jejich stránkách. Našla jsem se na dvou z nich - jednou ruka a jednou kus hlavy :D. A musím říct, že se mi to povedlo jen díky Víťovi (on je taková hifivěž :D ) a Klárce (s běžeckýma Nikeama se jí to skákalo:) )

O chybách a pomluvách

Za všechny činy a rozhodnutí ve svém životě neseme zodpovědnost, z životních průšvihů se nelze liberovat (hezky, kolegyně Brandejsová :P ), a když, tak ne snadno. Někdy nestačí říct „omlouvám se, nebylo to schválně, nechtěla jsem ublížit…“, i když to je sebevíc pravda. Prostě dosáhnout toho, aby vám druhý odpoustil je snazší, než aby zapomněl. Stále to tu bude, i když někde uvnitř, racionálně potlačeno. Je a bude. Blbý!
Ještě blbší je ublížit tím, že něco bylo. Už s tím nic neuděláte, nemůžete to napravit, za současnou situaci můžete a nemůžete zároveň…
Pro mě zcela typicky – rozejdete se s někým po velmi dlouhém vztahu. Není to už záležitost jen vás dvou. A nejenže seberete okolí osobu, která vám jim byla chtě nechtě blízká. Vystavíte ty nezůčastněné pozůstalé tlaku okolí – veřejnost vždy budou zajímat detaily, něco si do(vy)myslí a pak s tím konfrontuje blízké propíraného expáru… Ale samozřejmě až po dostatčně dlouhé době a jen tak mimochodem…
Vesničko má středisková, milé drbny, osazenstvo hospodohasičárny, hráči a fanoušci fotbalového týmu, NESERTE MĚ! Chápu, že stojíte na „druhé straně“ – je mi to fu(c)k a dost bych se divila, kdyby to tak nebylo! Ale ruce a hlavně nevymáchané huby pryč od mojí babičky. Je moc diskrétní na to, aby se mě ptala, zda je to pravda, a přitom si to jako starší osoba moc bere. A tentokrát už jste přitáhli za vlasy plešatého, nemyslíte?

PS I: Vím o drbech, jsem s nima smířená a netočí mě, ale tohle mě prostě fakt naštvalo… Nikoho žalovat nebudu, nerozešlu vysvětlující dopis apod., ale nějak to ven muselo!

PS II: Chtěla to být dlouhá úvaha na téma "chyby", ale ty já jaksi asi neumím. Během psaní jsem se tak naštvala, že to skončilo jak to je...

Zážitkový

Přes vlny Labe k ČEZ Areně blíž, skoro jak hokejový puk;
Skrz své ušní bubínky ucítíš, ten excelntní zvuk…

25.11.06 - koncert kapely Kryštof, Pardubice... Úžasné!

Pseudohamletovská otázka

Tak ale už bych se měla rozhodnout, jestli "pít či nepít". Protože ani jedno neumím a následky jsou dost hrozné. Bolest hlavy a totální vyprahlost jsem zažehnala, ale s blogem jsem bojovala pěkně dlouho a byly to dost nervy...
V noci jsem totiž evidentně přenesla blog na vyšší Beta! úroveň. Jenže tu jsem zaheslovala nějakým totálně zmateným heslem, na které jsem si ráno nemohla vzpomenout. Zkoušela jsem vše možné - dokonce i "tequilla" (v noci jsem na ní úporně myslela :D ). Nic! Naštěstí jsem nezmatlala e-mailovou adresu, pomocí které jsem to mohla opravit. Ale stejně bych se měla zamyslet nad mým vztahem k alkoholu. Slibuju si to nárazově, vždycky po nějaké akci, ale tentokrát: Už ale fakt! :)
Jinak včera večer to bylo "mrtě luxusní" (vzpomínky na Makedonii...). Utužily se kamarádské vztahy, začalo se pracovat na nových a hlavně - dala jsem několik velmi šikovných gólů ve fotbálku. Samochvála smrdí, ale dnes si to můžu dovolit - i pánové mě pochválili. Taky jsem zjistila, kde v Brně hrát zadara. Ovšem má to úskalí - chodí tam ostřílení borci, kteří by se mnou neměli tolik trpělivosti jako Mates, Jindra a Jakub... Takže zůstanu věrná oblíbenému stolu v baru u nejmenšího a nejzbytečnějšího kruháče v ČR:)

Vystřízlivění

Posledních několik týdnů jsem měla pocit, že jsem ve filmu „Těhulky útočí“. Kam sem se podívala břicho, břicho, břicho… Intenzita byla natolik silná, že se mi do mysli začalo vkrádat „tik, tak, tik, tak…“. Najednou jsem se při pohledu na těhotnou spolužačku přistihla, že přemýšlím, jestli není dítě při škole vlastně dobrý nápad, času mám celkem hodně, do školy skoro nemusím… Rozum sice řval jak tygr „matka ti to nikdy neodpustí, žádný pařby do zemdlení, vyspávání do deseti, a hlavně nemáš zázemí a biologický materiál na výrobu teprve testuješ :D“, ale tělo zmatené hormony tyhle argumenty nějak tvrdošíjně odmítalo.
Po dnešním semináři jsme ovšem tam, kde jsme byli, tedy ve stavu harmonie těla, duše a rozumu – alespoň v otázce potomků a věcí spojených.
Jsem totiž asi nechutně zastaralá, ale otec mých dětí rovná se můj manžel. Jenže představa manželství mě zatím docela děsí. Nejde o Něho, o pocit definitivy apod. Ale dělá se mi skoro fyzicky špatně ze slov a slovních spojení jako „jeho maminka, tchýně, celodenní úklid kvůli tchýni, polívka s játrovýma knedlíčkama, bramborový salát, trojbarevný dort, rodinná oslava, maminka umí nejlíp…“ A všechna tahle slova použila moje spolužačka v rozhovoru, který jsem byla nucena vyslechnout, a u toho se oháněla zlatým kroužkem na levém prsteníčku.

No a tak jsem zase pěkně rychle vystřízlivěla :) .

PS: Snad na znamení obnovené emancipace jsem začala poslouchat Arethu Franklin...

Au!

Tak jsem se dnes vrátila do svého náctiletého mládí. Naštěstí ne prostřednictvím špatně namalovaných očí, vlasových a módních hrůz... Jen se dnes projevil můj sklon provést pravidelně trapas...
Už ráno bylo podezřelé tím, že jsem přepadla spolubydlícího v koupelně - nebyl sice úplně nahatej, ale to se mi nestává... Cesta do školy a první seminář dopadly v pohodě, až na malé nevědomosti o EU - njn...
Ovšem pak to přišlo - protože nejel výtah, běžela jsem do studovny (o tři patra níž, v suterénu) sešít si sešívačkou (Otravaci tomu pry řikaj konik:) ) domácí úkol. Byl skoro začátek hodiny, tak jsem fakt utíkala - jedno schodiště zahnout doleva, druhý schodiště zahnout doleva, doleva, doleva, doleva... B U C H! Rána jak z děla...
To jak jsem to před poloplnou aulou (promoce) vší silou naprala do zamčených dveří... Za 3 roky a kousek jsem se totiž evidentně nenaučila, že učebna 211 a spol. je u levého schodiště, které do studovny nevede.
A protože jsem spěchala, musela jsem strpět udivené pohledy rodičů a přejít aulou na druhou stranu, a ne to obcházet přes celou budovu. A pak ještě zpět:)
Ta rána do hlavy mě pak asi ovlivnila na celý den, byl totiž celý tak nějak praštěný:) Ovšem už jen tančení na zastávce - opět jsem se neovládla, polohlasné zpívání si - už je to tady...

Filmvíkend

Je tu pondělí - už zase :( A už zase z toho mám smutek, víkend byl totiž super. Spoustu věcí si nechám pro sebe (nemůžu přiznat, že to byly orgie - kulinářské kromě jiných;) ), ale svěřím se s filmovými zážitky. Nejbyly to nejspíš žádné novinky světové kinematografie, tak budu možná neuvěřitelně pozadu...
První film byl snímek I´m Sam. Úsměvný příběh mentálně zaostalého otce a jeho nadprůměrně inteligentní dcerky. A na konci dojetí na celé balení kapesníčků...
Film Poslední samuraj jsme už všichni viděli, takže k tomu jen poznámku, za kterou mě panT asi neměl rád - výtvarně a filmově krásně zpracovaný jednostranný náhled na historii:).
World´s fastes Indian je naopak podle skutečné historické události, tedy spíš příběhu. Je to o novozélandském motocyklovém fandovi (slovo závodník mi k němu moc nesedí) Burtu Munroovi, jehož největším snem je nechat si změřit rychlost své motorky, kterou celý život vylepšoval, na dráze v Bonneville (kilometry dlouhé, vyschlé solné jezero v Utahu). Podle mě je to fakt zábavný vyprávění o jeho cestě do Utahu, žádný patos, žádná unylá romance a Anthony Hopkins v hlavní roli... I like it!
Včera jsem pak opět po dlouhé době viděla Stepfordské paničky. Jo já vím, není to nejspíš žádný obrovský skvost, slovy panaT přímo ujeťárna, ale já se u toho bavím. Miluju ironii spisovatelky Bobbie (on:"udělala jsi koláč?" ona:"a ty?"; on:"kde jsou děti?" ona:"jaké děti?" on:"naše děti!")... Když nad tím teď přemýšlím, je to film fakt asi jen pro ženský, protože nejspíš jen jim přijde vtipná představa, že by měly mít vždy dokonale upravené blonďaté vlasy, a jejich jedinou touhou by měla být vždy perfektně vedená domácnost a uspokojení manželových potřeb. Upřímně, pánové...

Trocha nenáročné filosofie

Tohle určitě znáte:

Učitel filosofie jednoho dne přišel, do třídy. Když se studenti usadili, vzal ze šuplíku nádobu a naplnil ji až po povrch kameny. Potom se zeptal studentů, zda si myslí, ze je nádoba plná? Studenti s ním souhlasili, že je.

Potom profesor vzal krabičku s kamínky a vysypal je do nádoby s kameny, zatřásl nádobou a samozřejmě, že kamínky propadaly mezi kameny. Profesor se zeptal znovu. Je teď nádoba plná? Studenti se pousmáli a souhlasili, že je.

Ale profesor vzal krabičku s velmi jemným piskem a vysypal ho do nádoby. Samozřejmě písek vyplnil i ty nejmenší mezírky mezi kameny. Ted už byla nádoba opravdu plná. Potom profesor řekl:

“Touto ukázkou jsem chtěl znázornit, že život je jako tato nádoba. Kameny znázorňují důležité věci ve vašem životě. Jako jsou vaše rodina, partner, zdraví, děti. Kamínky znázorňují ostatní, méně důležité věci.. Například vaše zaměstnání, dům, auto... A písek je všechno ostatní.. Drobnosti. Když dáte písek do nádoby jako první, nezůstane vám žádné místo pro kameny. To stejné platí v životě. Když budete ztrácet čas a energii na drobnosti, nikdy nebudete mít čas na věci, které jsou skutečně důležité...“

To není celé!!!

Pak přistoupil student a ptal se profesora: „Myslíte, že nádoba už je plná?“ A přilil do nádoby pivo. Pivo vsáklo do písku…

Ponaučení? Na pivo se vždycky místo najde! :D

Po Po

Podělaný pondělí!

Ráno: zaspala jsem a tak jsem do čekárny mého lékaře dorazila až po důchodcích - promarněná hodina a půl...
Dopoledne: tak tak ukecaná pokuta za údajně špatné parkování před bankou - ježiš, ale já můžu, jsem klient!
Poledne: džíny neuschly - do metropole musím jet ve těch špinavejch.
Odpoledne: PČR je instituce postavená na omezenejch magorech - bez vysvětlení, s výjimkami...
Podvečer: Brno se ponořilo do tmy - za normálních okolností romantika pod peřinou ;), ovšem když bydlíte ve 3. patře a táhnete kufr s oblečením na 14 dní, notebook a kabelku, tak by se vám trocha proudu do výtahu šikla... Výtah nejel, musely zapracovat nožky a ručky... Trvalo to, bolelo to, štvalo to... Ale nejvíc mě nas*alo, že když jsem odemykala dveře, vyběhli trpaslíčci s nábojem v batůžku (tak si představuju elektrickej proud :) ) a výtah byl opět v provozu! Jak se tomu říká? Ano, přesně tak - zku*venej zákon schválnosti!!!

Za chvíli jdu na břišní tance - držte mi palce, ať mě třeba nepřejede šalina, nebo si při vertikální osmičce nevyhodím pánev :D

Kua, kua, kua!

Máme s notebookem roční výročí. Neslavili jsme ho, protože nevím, které datum přesně máme slavit. Asi se ho to dotklo...
Cestou z Brna někde vytratil nastavení domovské stránky, ICQ a dalších programů, a co hůř adresář záložek! Horší než ženská, fakt :(

Privat(e) news

V Brně bydlím na privátu. Proč ne na koleji? Mno k tomu se váže taková dost trapná historka o tom, že jsem nějak úplně prošvihla termín podávání žádostí, tudíž jsem kolej ve druháku nedostala... No a od té doby bydlím ve 2+1+pokojík pro služku (ve 21.století se z toho stal tzv. "šmajchlpokoj" ;) ). Tak nějak mi vyhovuje, že do sprchy nemusím přes celé patro a do sklepa, že kuchyňku nesdílím s celým patrem, stejně tak o záchod se dělí jen 5 lidí místo celé jedné chodby. A vzhledem k ubytovacímu stýpku a zdražení kolejného je to ještě levná varianta.
Proč dnes o privátu? Máme novou spolubydlu:) Byly obavy, že to bude trošku uťáplina, ale nesplnily se. Naopak! I když na můj vkus je trošku moc "z fildy" (bez urážky!). Tohle slovní spojení je interním synonymem pro "inteligentní, vzdělaná, s rozhledem, ale tajemství fungování bojleru a akumulaček ji jednou provždy zůstane utajeno" :D. Ale tak možná byla jen zmatená novým prostředím (o čemž ovšem pochybuju, protože způsob, jakým posunovala postel, tím nemohl být ovlivněn :) ). No rozhodně je s ní sranda ;).
Prý mluví ze spaní. Haha, to jsem zvědavá, co se dozvíme za šílenosti. Ale myslím, že slavnou větu slavné Ká nepřekoná, ono totiž "Vim, kolik ču*áků se vejde do litru" jde trumfnout jen těžko :)

Perfect moment

Dneska rozhodně nebyl perfect day - ráno bez snídaně, odběr krve (ééé nesnáším), škola couvání kvůli jednomu blbci v BMW, nestíhačka na vlak ... aspoň že jsem cestu do Brna prokecala s brátránkem:) Přesto půjdu spát se "sluncem v duši".
Je úžasné, co dokáže udělat pár hodin s člověkem, který umí rozsvítit svět jak vánoční stromek, stále je s ním o čem mluvit, ani mlčení není nervózní ticho, doplňujete se i v názoru na to, která esíčka jsou nejlepší... Plouživě do vás vstoupí pocit neskutečného štěstí, který se do vás snad nemůže vejít. Září z očí, vynutí si neutuchající úsměv na rtech...

Za Ním zářil Dům pánů z Lipé, zastavil, úsměv na rtech, políbil mě... Absolutně perfect moment! A jestli je to spojení významový nesmysl (když už je něco perfektní, tak to nemá žádný vyšší stupeň...), tak tehdy to tak prostě bylo.

SMS

Někdy si říkám, že už si nedovedu představit, jak mohly fungovat (někdy vůbec vzniknout, že;) ) lidské vztahy bez mobilního telefonu. Hlavně bez smsek. Dnes mi přijde, že někomu přímo volat (pokud nejde o pracovní a jiné řekněme oficiální hovory), je tak trochu narušení jeho soukromí. Vždycky se na úvod ptám, jestli nevolám nevhod, jestli nemám zavolat později. Vždyť díky mobilitě mobilního telefonu :) může být snad kdekoliv. Prostě, pokud to není urgentní, tak napíšu smsku, aby se adresát mohl rozhodnout, jestli odpoví hned, nebo až bude mít čas. Tak to beru i já. Když mám zmeškaný hovor, mám pocit, že jsem prošvihla něco důležitého, i když to pak je jen "jaksemášpovídání"...
A tak prostě píšu smsky. Spoustu smsek. Rekordem bylo 1195 za měsíc - nechtějte vidět tu fakturu. Myslela jsem že mě klepne a konečně se donutila nainstalovat to slavné ICQ:)
Nedávno se na jednom rádiu ptali, zda posluchači píšou smsky, co píšou, komu apod. Hodně odpovědí bylo ve stylu "zkazilo mi to manželství, vztah..." V několika případech to bylo o tom, že partner prolustroval telefon. Tak to sorry, ale to si o tu nevěru skoro říkal. To je jako číst někomu poštu nebo deník (myslím ten neblogový:) ).
Často taky prostě poslali špatnou smsku špatnému adresátovi. Jojo, to se stane. Tuhle situaci znám taky, naštěstí ne s tak fatálními důsledky. Vlastně poslední dobou je to docela často. Mám totiž adresáta, kterému píšu tak v 80% případů, takže už automaticky mačkám tlačítko 5 a jednou sjedu dolů, už to umím i poslepu. Jenže tenhle algoritmus mi najede, i když posílám sms někomu jinému. Oslovení, text zprávy, podpis, vše napíšu správně, ale v okamžiku, kdy zadám odeslat, se ze mě stane robot... Ještě že panT je tak laskavý a vždy mě na to upozorní, takže to pak napravím. Už mě to ovšem štve, jemu to sice prý nevadí, možná ho to nějakým trhlým způsobem spíš těší:), ale stejně... Asi si budu muset změnit jeho pozici v seznamu. Jenže to pak budou chodit smsky pro něj ségřinýmu Jakubovi (je hned za ním...), a to by taky nebylo úplně cool :D

Zimní taktika

Tak už je to tady! Na minimálně 4 měsíce mě čeká:
.
- neustále červenej nos (kvůli zimě...)
- splihlé vlasy (kvůli čepici...)
- hledání rukavic (kvůli skleróze...)
- konec elegantní chůze (kvůli náledí...)

- adrenalin kdykoliv vyjedu z garáže (kvůli mým řidičským ne/schopnostem:) )

.
Ještěže na to mám fígl:

moje zimní taktika:)